Jindrův blog: Profesionální závodní simulátor aneb řídil jsem vůz Formule Renault 3.5 !

Báječný vánoční dárek :-). Na tomto profesionálním simulátoru trénují ti nejlepší naši závodní jezdci (Jan Charouz, Jarek Janiš a mnoho dalších, i zahraničních pilotů), a já dostal tu možnost usednout na stejné místo jako oni, tedy do věrné repliky monokoku monopostu F1, konkrétně od stáje Red-Bull, abych si vyzkoušel, jaké to je řídit závodní vůz.

Po příchodu proběhla instruktáž, byl jsem seznámen, jak simulátor funguje, co všechno umí, jak moc se dokáže vyrovnat reálnému vozu. Poté mi bylo nabídnuto vyzkoušet si na začátek "slabší stroj" než F1, byl to vůz série Formule Renault 3.5. Na výběr byl ještě například vůz třídy GT i další, ale i na základě toho, že simulování jízdy s F 3.5 se zde nejvíce blíží reálnému chování skutečného vozu, padla volba právě na toto auto. Na otázku, jaký chci absolvovat okruh, jsem celkem bez vymýšlení odpověděl, že Barcelonu :-). I proto, že mám tento okruh naježděný z počítače a vim, kde je jaká zatáčka, ale zejména proto, že jsem tam byl letos s tátou na závodech F1 :-). Poté jsem s velmi příjemným chlapíkem (v těch chvílích byl něco jako můj závodní inženýr :-)) přešel do místnosti, kde se nacházel monokok a před ním obrovské plátno.

Po chvíli povídání jsem se konečně naskládal do kokpitu, byl seznámen s funkcí pedálů, volantu, sedačky, poté pevně připásán. Sedačka byla tvarovaná na tělo Janu Charouzovi, ale jelikož mám podobné tělesné parametry, sedělo se mi dobře. Pásy se mi docela zařízly do těla, což byla předzvěst toho, jaká divočina mě čeká. Prozkoušel jsem si, jestli dosáhnu na pedály, kroutil volantem, zkoušel cvičně řadit "pádly" za volantem, jestli mi vše dobře sedí. Brzdový pedál šel hodně ztuha. Nechyběly ani závodní rukavice...

Poté v místnosti nastala temnota, z kokpitu to vypadalo opravdu jako když jsem se rázem ocitl na okruhu Circuit de Catalunya ve skutečném monopostu. Na příkaz jsem se začal pomalu rozjíždět z garáže, s velkým respektem lehce pošimral plyn a formule se dala do pohybu. První rozjezd se mi povedl, za okamžik na konci boxové uličky byl čas na to vypnout omezovač rychlosti. Napětí se v tu chvíli dalo krájet, v dálce se objevila první zatáčka.

Veškeré pomocníky (kontrola trakce, asistence brzd atd.) byly vypnuté, jen jsem nemusel používat k řazení spojku, stačilo jen klepat do pádel k řazení (ukazováčkem - napravo stupeň nahoru, vlevo dolu). K dispozici bylo prakticky stejné nastavení vozu jako u nejlepších pilotů. Motor zaburácel, já tam kopnul dvojku, trojku, čtyřku a pomalu najížděl do prvních zatáček, na výjezdu z druhé již trochu více přidal, ale v té třetí už létal od kol štěrk a já byl v bariéře :-D, auto se roztančilo po trati a bylo to. Bylo to i trošku schválně, protože jsem prostě musel vyzkoušet, co ta formule udělá, když jí sešlápnu až na podlahu :-) Celé první kolo vyjímaje několika málo výletů mimo trať bylo velmi opatrné, ale cítil jsem, že tuhle pětisetkoňovou dračici postupně dokážu zkrotit.

Při nájezdu do druhého kola už jsem se ničeho nebál, na rovince to sešlápl, co to šlo, otáčky při šestém rychlostním stupni vylétly hodně vysoko a já se v rychlosti téměř 270 km/h řítil do první zatáčky. Při brzdění volant vibroval jako ve skutečnosti a bylo velmi těžké udržet auto na trati. Brzdový pedál šel velmi ztuha, ale nebylo to nic nezvládnutelného. Druhé kolo bylo o něco málo rychlejší a jistější, ale stále jsem se s vozem sžíval, pochopitelně ... Při nájezdu na cílovou rovinku byl čas na to trošku si oddychnout, otřít pot z čela a připravit se na další kolo. Při najetí na některý z obrubníků se vůz (zejména při vysokých rychlostech) roztančil, volant silně rozvibroval, takže postupně bylo třeba najít si závodní stopu pokud možno mimo obrubníky.

Kolo co kolo bylo rychlejší a rychlejší, až mi to přišlo divný, jak rychle se mi podařilo a vozem seznámit. Zhruba v polovině jízdy my byly poskytnuty informace o tom, kde ještě můžu víc přidat, změnit pár věcí atd. Rad jsem se pokusil využít a vyplatilo se. Do zatáček jsem nalítával ještě tvrději, ještě lépe pracoval s řazením a nadále zlepšoval časy. Na brzdový pedál bylo třeba šlapat takovou silou, že mě to občas donutilo zatnout zuby, doslova se o brzdu zapřít, pevně držet volant, poté srovnat auto a na vrcholu zatáčky s velkým citem sešlápnout plyn až k podlaze. Zejména pak v těch rychlejších, protože v případě těch velmi pomalých je třeba opatrně pracovat s plynem, nedávat tomu tolik (chybí kontrola trakce), aby to neulítlo. Jen občas se mi těch několik set koní splašilo a já byl v hodinách. Třikrát se mi to povedlo na jednom místě :-D. Jízda mi ale vůbec nepřipadala celkově špatná a neustálé zrychlování mě stále motivovalo k lepšímu výkonu. V těch posledních kolech jsem se snažil být maximálně agresivní, jezdil jsem s větší vervou, bylo třeba se na 150% soustředit. Tohle všechno není jen o tom jezdit pořád dokola a "nudit se".

Ani po odjetí cca 20 kol jsem si nepřipadal nijak zvlášť unavený, i když jsem měl za sebou prakticky délku skutečného závodu. Většinu všech kol jsem podle slov pana inženýra dal více než výborně, na začátečníka. Nakonec z toho vyšla skutečnost, že za 2 roky, co je tento simulátor v provozu, jsem se nejvíce ze všech amatérú přiblížil výsledkům profesionálních pilotů, takže tohle je čest jak hrom! :-). Společně jsme pak prošli telemetrii, kde bylo vidět, kde byla ztráta, nebo naopak atd. Někoho prý nešlo s profíkem ani srovnat, protože určitá křivka telemetrie nebyla v porovnání s nejlepším časem ani vidět, zato ta moje byla prý nějak podezřele blízko :-D. Chlapík byl celkem v údivu, ptal se, jestli jsem tohle už někdy řídil a já s klidem odpověděl, že ne :-). Jen trochu lituju toho, že jsem se nezeptal, jak moc jsem na profíka ztrácel (časově). Možná mi to ani radši nechtěl říct, ale podle něho jsem byl moc dobrej :-). Myslim si, že kdyby byla určitá šance, nebáli by se mi "půjčit" skutečné závodní auto :-). A ten zvuk motoru!!! To je něco nádhernýho :-)

Na závěr byla možnost vyzkoušet si tzv. "Batak test". Je to vlastně test toho, jak na něco dokážete rychle reagovat. Na tabuli se na různých místech rozsvěcela tlačítka s čísly a bylo třeba je co nejrychleji odbouchávat. Během minuty se mi povedlo zareagovat na 70. Na tabuli ve vedlejší místnosti byly zapsány nejlepší výkony, nebo také výsledky slavných osobností. Jan Charouz - závodní pilot (125), Jarek Janiš - závodní pilot (114), Dominik Hašek (90), Vavřinec Hradilek (67) ... Takže mám skalp stříbrného olympionika. Táta se mu vyrovnal, tedy 67.

Ani nelituji toho, že jsem se nakonec "nesvezl" ve Formuli 1, jízda v monopostu série F Renault 3.5 byla fantastickým zážitkem!

ZDE JE VIDEO Z JÍZDY - Tohle je několikátý kolo, ještě jsem to neměl tak vychytaný, ostatně je to i vidět :-)