Německo 2017 - Nejen po stopách Michaela Schumachera

čtvrtek, 10.srpen 2017

Balíme všechny věci, které ještě pro jistotu několikrát kontrolujeme, a odnášíme do auta. Mezitím připravuji navigaci v mobilním telefonu (MapFactor Navigator), autokameru, dále pak chladící box zapojený do autozapalovače, který se na dlouhé cestování autem náramně hodí. Ze začátku do něho dáváme především pití.

Navigační aplikace hlásí 712km a 6:48 hodin cesty k hotelu. Odjíždíme po šesté hodině ranní a jako první cíl cesty si dáváme zastávku na snídani u McDonald´s za Plzní kousek od hranic s Německem. Máme celkem hezké počasí, jenže na těch našich pár dní v Německu je hlášeno deštivo, tak uvidíme, ale naše prožitky z této dovolené nám nic jen tak nenaruší. Cesta ubíhá dobře, jen chvilku bojujeme s navigací, která se díky průjezdu několika tunely v Praze ne a ne chytit. Proto pak již před nájezdem na dálnici zastavujeme a zkoušíme restartovat. A chytla se, potvora. Jedeme dál, svištíme po dálnici D5 a před osmou hodinou přijíždíme k benzině MOL, kde se za ní nachází McDonald´s. Tankujeme do plné, a přejíždíme k "mekáči". Tam zažíváme první úsměvnou chvilku, jelikož nám dávají něco, co jsme si ani neobjednali, a slečny za pokladnou byly poměrně zmatené. No, stane se, vše se vyřešilo... Pochutnáváme si na pořádné snídani, míchaná vajíčka, masíčko, kafíčko, zhruba hodinku, a pak se vydáváme na cestu za hranici s Německem (Rozvadov/Waidhaus), kterou přejíždíme za 5 minut po výjezdu od Meka.

Již od Prahy s námi cestuje zelená kobylka, která statečně sedí na levém ofuku bočního okna, a jen tak se nechce pustit . Chvilku popojíždíme v koloně, a jen kousek za námi se v levém pruhu nabourala dvě auta. Uf, ještě že jsme přejeli do pravého pruhu, ještě se tak potkat s nějakým německým nepozorným blbcem... Celkem vydatně prší, ale jede se celkem slušně, a výhoda neomezené rychlosti se dá využít, protože stav německých dálnic je přece jen o dost lepší než u nás. Tak trošku úchylně počítáme zelené kamiony přepravní společnosti Duvenbeck (Duvenblejt ).

Po dvou hodinách jízdy děláme WC zastávku na dálnici A3 u městečka Kleinlangheim, chvilku odpočíváme, koukáme na něco v místním obchodu, přičemž vracíme za padesát centrů lístečky ze záchodu. Pokračujeme dále, kobylka na ofuku se pořád drží, a další zastávkou je benzina Shell u města Wiesbaden, stále pokračujeme po dálnici A3. Aygo dostává opět napít. U pokladny potkáváme Čecha, který si kupuje vodu do ostřikovačů a po zaplacení odchází, ale bez kanistru. Po chvilce se vrací: "Ty vole já bych to tady zapomněl" . Prodavač na pokladně z nás nemůže, protože se dohadujeme, jak se řekne německy stojan 3. Místo je "platz". "Platz tři!" Domlouváme se česko-německy, a prodavač nás vyprovází zřetelným a úsměvným ČAAU . Odskakujeme si na WC, protahujeme se a odsud je to již něco přes hodinku a půl jízdy k hotelu, který nese název Hotel Premiére Classe Koeln West, a jak už z názvu vyplývá, nachází se na západě Kolína nad Rýnem. Stále prší, i když to není bůhvíjaká hrůza, sedíme v autě, svačíme, máme nápočítáno asi 15 Duvenblejtů a cesta ubíhá bez větších dopravních problémů.

Ve tři hodiny odpoledne se nacházíme již necelou hodinku od hotelu, naposled odskakujeme na odpočívadle na WC a pak již jedeme přímo na hotel, který je skvěle umístěný, protože je jen kousek od sjezdu z dálnice, kolem je spousta obchodů a do centra města je to pár minut autem. Máme za sebou něco přes 700 kilometrů, 10 hodin v autě (+ pauzy), auto i posádka to zvládli skvěle. Jsou čtyři odpoledne, parkujeme u hotelu a zatím bez věcí se odcházíme nahlásit na recepci. Zkouším mluvit anglicky, a recepční pán se hned chytá a vše jde hladce. "Hello, we have a reservation here"... . Na dotaz, jestli chceme snídaně, odpovídáme, že ne, protože si zkrátka něco nakoupíme, jen kousíček od hotelu je veliký Globus. Dostáváme přístupovou kartu od pokoje číslo 107 v prvním patře. Všechno je nové, čisté, opravdu moc hezké a útulné, z okna vidíme na auto. Dvě postele, televize, sprchový kout, záchod. Na dvojhvězdu to vypadá dost luxusně. Jdeme dolů vytahat věci z auta, trošku je porovnáváme na pokoji a přemýšlíme, kam bychom ještě dneska vyrazili.

Jen pár set metrů od hotelu máme továrnu Toyota Motorsport, kde se svého času vyráběly monoposty vozů Formule 1 týmu Toyota. A právě tam míříme. Jedeme jen kousek autem (zelená kobylka na ofuku pořád s námi), cestou potkáváme bílého Aygo kolegu a přijíždíme do ulice, která nese název Toyota-Allee. Odbočujeme doleva a všude kolem nás jsou prostory továrny, kde mimo jiné vznikají vozy LMP, které známe například ze závodu 24 hodin Le Mans. Prostředí je tu velmi malebné, všude nápisy Toyota, hodně udržované zeleně. Parkujeme, fotíme se s červenými nápisy, a chvilku se procházíme kolem. Všude auta značky Toyota (kdo by to řekl ), a tolik Toyot Aygo pohromadě jsem viděl dosud jen u TPCA v Kolíně.

Pořád mírně prší, ale jako další cíl volíme nedaleký fotbalový stadion klubu 1.FC Kolín, který hraje Bundesligu, nejvyšší soutěž v Německu. Stadion nese název Rhein Energie Stadion. Parkujeme kousek před ním, přecházíme silnici a stojíme pod jednou z betonových tribun stánku, který má kapacitu 50000 diváků a patří k nejstarším v Německu. Na druhé straně silnice jsou obrovské travnaté plochy sloužící pro trénink, ale i pro veřejnost. Někdo tu běhá, někdo cvičí psy, další se kochá. Při pohledu na plán Köln Areny (i tak se tomu tady říká) rozhodujeme, že se zajdeme podívat do fanshopu, který se nachází na druhé straně stadionu. Přicházíme zrovna v době, kdy zavírali (18:00), ale alespoň se kocháme pohledem přes mříže do útrob stadionu, který zdobí hlavně červené sedačky. Ve fanshopu se stavíme některý příští den, a určitě si odsud nějaký ten suvenýr odvezeme, protože to tu mají celkem velké. Málem by za námi zavřeli bránu, ale jen tak tak unikáme a jdeme se podívat dále za stadion, kudy vede hezká cesta mezi zelení k místní železniční zastávce, na konci je oblouk s nápisem Stadion a je odsud hezký výhled na stadion.

K večeru jedeme nakupovat do Globusu, který máme na dohled od hotelu. Trošku tam uvnitř vzhledem k velikosti marketu bloudíme, ale nakonec kupujeme nějaké pečivo, salámy atd. k večeři a na ráno k snídani. Akorát se nám nedaří najít balíky vod, jako by se ztratily . No nic, zítra je taky den, prozatím bereme jen Coca-Colu, na kterou jedinou jsme narazili. U pokladny nás paní vyprovází pozdravem "Čus", sedáme do auta a popojíždíme kousíček k hotelu. Dáváme sprchu, jídlo, a v telce po očku sledujeme atletiku. Výhled počasí je stále deštivý, a podle toho uzpůsobíme druhý německý den. Ale ono je to stejně asi jedno, protože pršet během našeho pobytu má prakticky pořád. Budeme rádi za každou "suchou" chvilku .

pátek, 11.srpen

Vstáváme po sedmé hodině a rozhodujeme, že se dneska pojedeme podívat do Marburgu na výstavu Michaela Schumachera. Venku zatím neprší, ale každou chvíli má podle předpovědi začít. Navigace hlásí zhruba 2 hodinky cesty. Snídáme, připravujeme se na cestu, a po půl deváté vyjíždíme. Frčíme po dálnici A4, a při pohledu na značky, kde vidíme i město Dortmund, se náhodou začneme bavit o tamním slavném fotbalovém klubu. "Oni jsou žlutočerný?" "Jo, jsou". A asi minutu na to míjíme klubový autobus .

Cesta je dobrá, trošku prší, silnice super, až nás to udivuje, v jakém stavu to tu mají. Je to prostě jiná jízda a neomezená rychlost se tu dá využít, ne tak jako na těch našich tankodromech, a to u nás někdo chtěl zavést maximální rychlost 150 km/h... . Jedeme, svištíme, sem tam až 170 km/h, nikde žádná bouračka, kolona, sem tam jen omezení kvůli práci na silnici, ale nebylo to nic většího než zúžené pruhy. Oni tu pořád makají, v Čechách povětšinou projedete kolem opuštěných bagrů a dalších strojů. U městečka Katzenfurt stavíme na protažení u benzinky a na WC, za 70 centů . Jeden chlap tam šudlal hadrem auto, i když pršelo. Pokračujeme dále, do Marburgu zbývá 57 km a hodinka cesty. Už před sjezdem z dálnice vidíme budovu, kde se nachází "Schumiho" výstava, a začínáme se čím dál více těšit, třeba na možnost usednout do monopostu Benetton z roku 1991.

Chvilku projíždíme městem, přičemž bojujeme s jedním zákazem vjezdu, který se nám zdárně daří objet. Dále, i díky jednomu špatnému odbočení, projíždíme kolem krásné katedrály a parkujeme jen nedaleko od oné výstavní budovy. Auto máme schované pod mostem před deštěm, platíme za parkování, a odcházíme za Schumim. Nahoře na prosklené budově je velkými písmeny napsáno "Ausstelung Michael Schumacher" a je tak jasné, že jsme tu správně. Dle naváděcích šipek vcházíme dovnitř a již z dálky vidíme žářivě červený monopost Ferrari z roku 2005. Dostáváme informaci, že můžeme fotit, ale nesmíme pořizovat videa (trošku nepochopitelné), a dále se řídíme dle šipek, které vedou k hlavním prostorám výstavy. Mezitím hledíme na to krásné Ferrari F2005. Nejprve si procházíme přízemí, kde je vystaven monopost z formulové série König, se kterým Michael závodil ještě v 80-tých letech. Je tu i tabule, kde běží čas - po chvilce přemýšlení dospíváme k závěru, že je to asi čas od otevření výstavy. Měli tu vystavené i věci, které se Schumacherem nesouvisely přímo, například vůz značky Smart či historický Opel. A pak přichází to hlavní... vycházíme do patra a už z dálky slyšíme zvuky monopostů F1.

Ještě před vchodem do té krásné místnosti narážíme na desetiválcový motor F1 Ferrari či pneumatiky. Vchod je vyzdoben typickou fotkou Schumiho ve Ferrari se vztyčenou paží, vcházíme dovnitř a první co vidíme, je několik originálních trofejí. Jedna je z Belgie 1992, kde Michael vyhrál první závod v kariéře. Vystaven byl i pohár pro mistra světa. Všude kolem byla k vidění spousta fotografií jako průřez kariérou nejslavnějšího pilota Formule 1. Dále pak obrazovky s dobovými videi i originálním komentářem ze závodů, zvětšené fotografie na stěnách, kde na jedné z nich bylo napsáno "I was born for racing" (Narodil jsem se pro závody). Mohli jsme si prohédnout i několik přileb. Mezi figurínami v kombinézách byl vystaven monopost Ferrari F2000, Schumiho první vůz, se kterým získal titul ve Ferrari, a také motokára. Krásná byla stěna s modely vozů v měřítku 1:18, se kterými (ač nebyly všechny) Schumi závodil. Jen o kousek dál byla možnost si "nanečisto" vyzkoušet pozici pilota Formule 1.

Jdeme do další místnosti, a tam stojí dva monoposty, žlutozelený Benetton (showcar) z roku 1990 a poslední vůz Schumiho kariéry ve formuli 1, tedy Mercedes F1 W03 z roku 2012, se kterým získal poslední pódiové umístění a také zajel nejrychlejší čas kvalifikace v Monaku. Dále jsou tu vystavené podepsané čepice, další fotografie, a také je tu možnost vyzkoušet si tzv. Batak test, což je test reakcí. Do toho krásného a dnes již historického monopostu Benetton B190, který tehdy sloužil jako show-car, a bylo na něm napsáno jméno SCHUMACHER, máme možnost se posadit a zažít ten krásný pocit v kokpitu vozu Formule 1, ve kterém sedával i samotný Michael Schumacher. Nasoukat se do toho auta byl celkem oříšek, ale zážitek na celý život. Ven se nám vůbec nechtělo . Sakra jak rád bych se s tím projel... Jen kousek vedle stojí již zmiňovaný Mercedes, ale ten je určen pouze k výstavě, usednout do něj nelze. Je tu i ukázka pneumatik, které se používaly v loňské sezoně F1. Ale když vedle sebe vidíme stát ty dvě auta s rozdílem 20 let, je až neuvěřitelné, jakým způsobem a jak rychle se vyvíjí všechna ta formulová technologie.

Když později zkouším ten Batak test, celkem se u toho zapotím, a zvládám 47 úderů během půl minuty, což je na nijak zvlášť netrénovaného člověka poměrně slušné číslo a mít o 18 víc, jsou to reakce pilota formule 1. Mají tu i simulaci toho, jak je těžká přilba při rychlé jízdě, a to tím způsobem, že se snažíme vzít za helmu a překlopit jí na druhou stranu. Váží "jakoby" 37 kilo a je to jedna z demonstrací, jaké síly ve Formuli 1 působí.

Nedá mi to a zkouším i místní závodní simulátor F1, a hned na okruhu Spa, kde Schumi získal první vítězství v kariéře. Po registraci kvůli pozdějším údajům o časech na kolo usedám za volant a v celkem slušném tempu si dávám dvě kola, a je z toho celkové 377. místo ze všech, co zde jezdili, a když si vezmeme, kolik tisíc lidí tady už bylo, je to velmi dobré umístění. Na úplný závěr si u východu z výstavy děláme fotku, která je pak umístěna na Twitter, konkrétně na stránku Schumacher_DVAG, a i touto cestou dáváme vědět světu, že jsme tu byli a skvěle si to užili . Scházíme dolů do přízemí, kupujeme si u milé slečny za pultem suvenýry v podobě knížky o výstavě a několika kšiltovek. Když vidíme ceny, nechce se nám tomu věřit, protože jedna čepice stála jen 10 euro a knížka 15, takže paráda. Jednoduchá angličtina - "all of them", jako že chcem všechno, co tu máte.

Vycházíme ven z budovy, je mírné deštivo, a za další cíl si dáváme návštěvu katedrály, okolo které jsme projížděli, abychom také měli něco z Marburgu jako města. Přicházíme k autu, a přejíždíme k nedaleké katedrále sv. Alžběty, parkujeme (za hodinu parkování tu chtějí 1 euro), a jdeme si projít kousek okolí. Procházíme se kolem té krásné historické stavby a hledáme, co je tu kde ještě zajímavého v blízkém okolí. Nechceme příliš mrhat časem, protože dnes ještě chceme navštívit fanshop FC Kolín, který nám nevyšel včera, a také městečko Kerpen, kde má Michael Schumacher původ, a kde se nachází jeho veliké motokárové centrum, a tam právě pojedeme.

Koukáme přes telefon do mapy, a kousek pěšky tu mají u místní univerzitní knihovny jakousi botanickou zahradu, a tak se tam "naslepo" vyrážíme podívat, abychom později zjistili, že je nepřístupná . No, nevadí, vracíme se a nabízí se nám hezký pohled na katedrálu a hezké domečky kolem. Tato část města je velmi pěkná a určitě stojí za to vyhradit si tu na to někdy více času. Tak možná příště .

Zadáváme do navigace stadion 1.FC Kolín, a ze třech nabízených tras volíme tu mezi okrsky, abychom si také odpočinuli od dálnic. Jedeme po krásných klikatých silnicích mezi spoustou zeleně, hezkými vesničkami, baráčky, občas to vypadá jako někde na skanzenu. Kolem je spousta farem, krávy, ovečky, koně, býci. Silnice zmáčené deštěm mají celkem velké převýšení, během několika málo minut vystoupáme z 200 nadmořských metrů až na 600. Všude přehledně značeno, jako řidič se tu nenudím a jako odpočinek od dálnice je to opravdu perfektní, a hodně mi to připomínalo cesty v Rakousku, kde jsme před dvěma lety byli za Formulí 1. Asi v půlce cesty narážíme na zákaz vjezdu, který nás nutí zvolit jinou trasu.

Tankujeme na Shellce ve městečku Dillenburg, kde se mi daří mírně poškodit auto, když se mi nedaří vyndat pistoli ze stojanu. Tak cuknu, pistole vyletěla a flákla do zadního světla Naštěstí je tam jen malá rýha, ještě že to nebylo někam do lakované části... Díky té uzavírce nás navigace vede na dálnici A45, kde po několika kilometrech děláme u benzinky zdravotní zastávku, a také si dáváme něco k snědku. Pořád vydatně prší, ale je příjemných 15 stupňů a je to rozhodně lepší, než nějaká šílená vedra a naplno puštěná klimatizace v autě. Vzhledem k času měníme plány, jelikož jsme ještě dnes chtěli zajet do Kerpenu, odkud pochází Michael Schumacher a kde se nachází velké motokárové centrum. Necháme to na zítra, a spojíme to s návštěvou centra Kolína nad Rýnem.

Je 16:00 a odjíždíme směr stadion FC Kolín zavítat do fanshopu. Po hodince jízdy přijíždíme, parkujeme přibližně na stejném místě jako včera a odcházíme do fanshopu. Ještě jednou hledíme do útrob stadionu a pak již pomaličku polehoučku procházíme obchod. Jako vzpomínku si kupujeme malého plyšového kozlíka, vlajky, malé míče a další věci. Pořád koukám po velkém plyšovém kozlovi , ale když pak zjišťujeme, kolik stojí, necháme ho být. Ale byl krásný. Pak se chvilku procházíme kolem stadionu a odjíždíme k hotelu, mezitím ještě nakupujeme v Globusu, kde mimo jiné narážíme na časopis F1-Racing, který již v České republice nevychází a i když je v němčině, kupujeme ho na památku. Kolem nás jede pán a v košíku má balíky vod. "Mě by jenom zajímalo, kde ty vody vzal!" . Pouštíme se do důkladného pátraní, kde se tady balíky vod skrývají, a daří se. Dále si, stejně jako včera, kupujeme bagetky a šunky k večeři.

sobota, 12.srpen

Stejně jako včera vstáváme před sedmou hodinou a dnešním prvním cílem je návštěva ZOO v Kolíně nad Rýnem. Cesta od hotelu nám zabírá necelých půl hodinky, projíždíme městem, autokamera s detekcí radarů pořád řve , a povětšinou tu lidi taky proto jezdí předpisově. Parkovat se nám daří na otevřené ulici pár set metrů od ZOO, kde jsme našli jedno volné místečko přesně na míru našeho autíčka, a tak neplatíme za stání v nějakém tom Parkhausu. Zákaz stání tam žádný nebyl, parkovací automaty taky nevidíme, tak nám snad auto neodtáhnou či nedají botičku . Jdeme na ulici, která lemuje ZOO a už zvenku je vidět, že to ZOO opravdu je, protože tu jsou pomalované zdi se zvířátky. Procházíme nadchodem přes tramvajovou zastávku a odtud je vchod už jen kousíček.

Vstupné činí 19,50 euro za osobu. Při průchodu turnikety se Jarunka zasekla, protože jí nešel pípnout lístek, ale rychlý zásah personálu vše zdárně vyřešil. Hned za vstupem študujeme mapu celé ZOO, která je poměrně veliká, a vytváříme si takový plán trasy, kam kdy půjdeme. Jako první vidíme několik spokojených koníků, ale více času pak trávíme u spousty surikat, z nichž jedna stojí na zadních a dělá hlídku . Roztomilá zvířátka... Líbí se nám koše na odpadky, protože na každém z nich je namalované zvířátko . Ve velkém výběhu se procházejí a později ulehají pod přístřešek dva krásní gepardi. O kousek dál je hejno růžových plameňáků, nebo také velký medvěd grizzly a dva baribalové, kteří spolu dovádějí a hrají si. I přes nepřízeň deštivého počasí je docela dost zvířátek venku. Ale třeba takový lev se spokojeně rozvaloval pod přístřeškem a ven se mu jen tak nechtělo. Mají tu i hodně exotických papoušků, kteří ve svých pavilonech spokojeně cvrlikali. V jednom z pavilonů s malými opičkami měli opičáci průlezy, které vedly přímo lidem nad hlavou, takže se mohlo stát, že nás někdo jednoduše posere . Smůlu naštěstí nemáme, a všechny opičky "jen" běhají, pořvávají, a hrají si spolu. Vycházíme ven a jdeme dále. Sibiřský tygr se s námi bavit nechtěl, protože polehával, a byl otočen spíše zády. Kapibary a tapíři se schovávali před deštěm, panda červená spala mezi větvemi stromu, zebry hojně pojídaly seno. Výběh slonů byl obrovský, z velké části zastřešený, ale všichni sloni se procházeli venku, dokonce tu měli i hodně malinkých, kteří se rochnili ve vodě a moc se jim to líbilo. Po chvilce vybíhali povědět mamince, jaký to bylo. Roztomilá zvířátka .

Nebyly by jsme to my, kdybychom si nevyrazili pamětní minci, a těch "přístrojů" na to tady měli celkem dost a téměř u každého zastavujeme, vytahujeme euro a pět centů, a razíme. U jednoho už nám došly eura, tak mě napadlo vzít pětikorunu, protože je stejně veliká jako euro. A podařilo se . No že nás tohle nanapadlo dřív ... ale kuš, nejsme podvodníci, a rádi místní ZOO podpoříme eury a ne těmi našimi českými frfníky . Navštěvujeme ZOO shop a nakupujeme spousty suvenýrů včetně plyšáků a magnetek...

No, zvířátek tu mají opravdu hodně, a psát o tom všem by bylo na delší čas. Určitě stálo za to se sem podívat. Strávili jsme tu krásné čtyři hodinky, a pak již nastal čas na to popojet dále, protože nás čeká návštěva centra Kolína nad Rýnem.

Auto stálo, pokuta žádná, botička taky ne . V navigaci volíme parkovací dům u kolínské krásné katedrály (Parkhaus Um Dom), a jedeme. Při průjezdu městem vidíme hodně ukzatelů o tom, kolik je kde parkovacích míst, což hodně pomáhá při výběru i orientaci, kdyby náhodou někde bylo plno. Zajíždíme do podzemních garáží, nad námi se tyčí ta krásná stavba, a hledáme nějaké to místečko. Chvilku to trvá, ale pak jeden milý pán vycouvává ze svého stání, čímž nám uvolňuje místo. "Díky kámo!". Je něco málo po druhé hodině, a odcházíme si projít kousek města, které je v Německu čtvrtým největším, a které svého času bylo i tím úplně největším (ve středověku). Z těch velkých podzemních garáží nechceme zdlouhavě hledat východ pro lidi, a tak prostě vycházíme vjezdem pro auta . Po výlezu na nás věže katedrály vykukují za muzeem Ludwig. Zdoláváme několik schodů a katedrála, asi největší symbol města, se nám ukzazuje v plné kráse. A krása to opravdu je, a těch neuvěřitelných 600 let stavby za to určitě stálo . Kolem nás jsou spousty turistů, ale je to dáno určitě i tím, že jen kousíček odsud je hlavní vlakové nádraží, kam se jdeme po chvilkách strávených u katedrály podívat. Jezdí tu vlaky EC a TGV a je to tu opravdu veliké. Procházíme skrz celé nádraží, kde na druhé straně zdobí vchod pozadí s katedrálou. Dále procházíme ulicí kolem Musical Dome až k řece Rýn, která městem protéká. Ukazuje se nám nepřehlédnutelný, zelenou barvou natřený, most Hohenzollern, který je důležitou součástí místní železniční dopravy. A právě k němu, respektive na něj, vedou naše další kroky. Vycházíme po schodech na nahoru, vpravo od nás se tyčí katedrála, a vlevo vede pěší cesta (i pro kolaře) na druhou stranu mostu.

Most je posetý zámečky se jmény zamilovaných párů, některé z nich jsou zde pěknou řádku let. Každou chvilku se tu prohání vlaky, na řeku Rýn a přilehlé okolí je krásný výhled, a jako další cíl volíme sto metrů vysokou vyhlídku Triangle, která je jen pár minut cesty. Vstup 3 eura, šup do výtahu, a jedeme 28 pater nahoru. Již celkem přívětivé počasí bez deště umožňuje nádherný výhled takřka na celý Kolín, na katedrálu, radnici, nádraží, nebo třeba hokejovou arénu Lanxess, která hostila letošní MS v hokeji. A právě tam se po sestupu z vyhlídku jdeme podívat, tam, kde se odehrál finálový zápas mezi Kanadou a Švédskem. Promotáváme se mezi kolonou aut, která zde stojí kvůli úpravám na silnici, a již mezi budovami na nás ta velká aréna začíná vykukovat. Nachází se ve velmi příjemném prostředí, všude kolem zelená travička. Procházíme se chvilku kolem, ale pak už nastává čas na to, abychom se pomalu začali vracet k autu. Máme něco po půl páté a v dnešním plánu je ještě návštěva motokárového centra Michaela Schumachera v Kerpenu. Stejnou trasou, jako jsme předtím šli, tak se i vracíme, na mostě Hohenzollern věšíme mezi zámečky přívěšek Ferrari jako důkaz, že jsme tu byli, naposled si užíváme pohledu na okolí řeky Rýn, a poté u katedrály scházíme do podzemních garáží. Trošku máme problém s hledáním parkovacího automatu na zaplacení, protože byl schovaný v jednom průchodu, platíme 9 euro (za těch několik hodin řekl bych slušná cena) a odjíždíme směr Kerpen.

Cesta nám zabere zhruba hodinku, pokud připočítáme pomalejší průjezd Kolínem. Chvíli se motáme v jednosměrkách a různých uzavírkách, dokonce se nám povede jedno místo projet třikrát. Navigace řve doleva doprava, přepočítávám, ale z té silniční šlamastiky se nám daří uniknout (ale že jsem se jako řidič zpotil), a valíme do města, odkud Michael Schumacher pochází. Když už jsme jen pár minut od cíle, říkáme si, že by to mohlo být ze silnice už někde vidět, a v dálce se nám zjeví velká písmena MS, takže je to jasné, jedeme dobře. Na kruhovém odjezdu míjíme značku s názvem ulice Michael Schumacher Strasse, kterou si fotíme, a jedeme dál. Natěšeně sešlápnu plyn až na podlahu a nalevo od nás se začíná v celé své kráse zjevovat obrovské motokárové centrum. Srdce nás, fanoušků, velkých fanoušků Michaela Schumachera, se příjemně rozbušila. "JSME TADY!". Všude velké nápisy MS, Michael Schumacher, bílo-černo-červené. Parkujeme na parkovišti, vypínám motor, pohlédnu na to všechno před sebou a těžko věřím tomu, že jsem teď a tady, byl to krásný a nepopsatelný pocit. Člověku by se chtělo při pohledu na to všechno až brečet, když pomyslí na tu osudnou lyžařskou nehodu, která před čtyřmi lety sedminásobného šampiona potkala...

Vcházíme dovnitř. Nádherně vyzdobený interiér, všude fotky, vystavené formule, červené Ferrari z roku 1996 na zdi, motor z Ferrari F2000. No a když už jsem se dostal až sem, tak si prostě musím pohrávat s myšlenkou projet se tady v motokáře a pokusit se zajet nějaký super čas, ale hlavně mi šlo o pocit jízdy na tomto místě. Jdu do toho, platím 12,50 euro, slečně u pokladny odevzdávám řidičák a občanku, pak vyplňuji prohlášení o jízdě, dostávám lísteček s pořadovým číslem a také kuklu pod přilbu, a pak jen čekám na tu správnou chvíli. Ve vedlejší místnosti si vybírám žlutou přilbu a za oknem sleduji prohánějící se motokáry a tak trochu si začínám po očku studovat trať. Mezitím se ke mně přidávají další kluci, a když tak na ně koukám, evidentně to tu mají zmáklé a trochu se začínám obávat toho, abych jim na trati vůbec stačil. O to větší je to pro mě motivace. Nasazuji helmu...Když zahlásili, abych šel společně s ostatními usednout do motokáry, trošku se mi tou vší natěšeností (ale také pocitem, že proženu motokáru u Schumiho) rozklepala kolena, do toho navíc hrála motivační hudba. Podle lístku hledám motokáru na gridu č. 16 a usedám do ní. Po chvilce si všímám, že ten stroj má číslo 1, a to mě docela rozesmálo . Budu těm klukům stačit, nebo tady budu za nějakého brzdiče? Jinou otázku jsem si nekladl, ale motivace zajet co nejlepší čas byla neuvěřitelně veliká, a dalo mi to vzpomenout na dosavadní mírné zkušenosti s motokárami. Ale doteď jsem v tom neseděl pět let...Hledám si co nejlepší pozici na sezení, osáhávám si pedály, ruce si dávám na volant a čekám...

Pořadatelé začali mávat vlajkami, a jezdci postupně vyjížděli do prvního kola. Když přišla řada na mě, zaklapávám hledí přilby, a hned za první zatáčkou se s tím nemažu a sešlapávám plyn až na podlahu, abych si co nejdříve vyzkoušel sílu stroje. Celkem to šlo, a hned první metry mi vehnaly určitou jistotu a vědomí, že pomalý snad nebudu. Po chvilce je jednomu jezdci přede mnou máváno modrou vlajkou - je pomalejší než já a musí mě pustit, jinak hrozí diskvalifikace. Levá, pravá, plný plyn, další jezdec odmáván modrými. Po dvou kolech si na obrazovce s výsledky nejlepších kol všímám, že držím první místo. Jen jsem si řekl "Ty vole!", a v každé zatáčce pak jel rychleji a rychleji. Vědomí toho, že ti za mnou jsou o dost pomalejší, bylo neskutečné, a když tak projíždím mezi těmi vystavenými formulemi, vhání mi to další motivaci, že musím být ještě lepší. Další modré vlajky, a ten parchant mě nechtěl pustit, tak jsem do něj šťouchnul, on se na mě jen tak zle podíval, já na něho zamával a ihned mu ukázal zadek své motokáry . Tu obrazovku s výsledky stíhám jen občas, ale z prvního místa číslo 1 již zmizelo. Užívám si každou vteřinu, chvilkama dokonce motokáru drtím až na omezovač, jenže pořád se přede mnou motají pomalejší, což ubírá cenné vteřinky. Někdy beru zatáčky smykem, pořád hledám nejlepší ideální stopu. Uvědomuji si, že mě nikdo za těch 11 kol nedokázal předjet, nikdo, kdo jel kousek za mnou, nebyl rychlejší. Ale netušil jsem, jak jsou na tom ti ostatní, se kterými jsem se na trati nepotkal. Po zaparkování motokáry si odcházím vyzvednout papír s výsledky. Hledám své jméno a narážím na něj velmi brzy, je z toho krásné šesté místo (z 18-ti jezdců) se ztrátou 1,5 vteřiny na nejrychlejšího! Úžasné, nečekané. Spokojen a trošku zpocen sundavám přilbu, kuklu a odcházím do přední místnosti, kde mají i takový řekněme obchůdek se suvenýry. Nakupujeme celkem ve velkém , ta slečna za pokladnou a ještě jeden pán jsou z nás totálně na větvi. Tak velký fanoušky Schumiho ještě asi neviděli. Vůbec se nám odsud nechce, a venku pak trávíme ještě chvilky kocháním se a uvědomováním si toho, že prostě jsme u Schumachera v centru, v Kerpenu, ve městě, odkud sedminásobný mistr světa F1 pochází. Využíváme i toho, že na autě máme tematické polepy

Cestou na hotel bloudíme, protože byl zavřený nájezd na dálnici, tak zkoušíme jinou trasu. Když ale dvakrát přejedeme přes to samý místo, docela chytáme nerva, tak už nezbývá nic jiného, než v klidu zastavit a podívat se do mapy a pak nějak přemluvit navigaci. Každopádně u Schumiho v centru to byl mega zážitek, co vám budu povídat. Je třeba to pohledem fanouška formule 1, a hlavně pak právě Michaela, zažít. Psát o tom sice tak nějak jde, ale nic nenahradí živé prožitky.

To by z dnešního dne bylo všechno, projíždíme Kerpenem, setmělo se, za pár desítek minut dojíždíme k hotelu a přemýšlíme o zítřku, protože to bude poslední den této dovolené. Chvilku si hrajeme si myšlenkou dojet se projet na okruh Nurburgring, ale když se nad tím člověk zamyslí, na tohle by bylo potřeba vyhradit si spoustu času. A navíc zlobí počasí, a v dešti se tam nejezdí. Cesta domů zabere cca deset hodin, stejně jako když jsme jeli sem, a kde předtím brát čas na Nurburgring? Tak možná někdy příště. Šup spát, ráno v deset vyrážíme domů.

Asi netřeba popisovat cestu, protože to vypadalo podobně jako cesta z domova do Německa, jen s tím rozdílem, že bylo sucho, a že jsme potkali mnoho divných řidičů Chlap na motorce vypadal jako medvěd, ženská to valila v kabriu a vlasy div jí neodlítly. Borec v autě vez polštářek ve tvaru hovínka (toho smajlíka na Facebooku). Duvenblejtů jsme potkali opět dost a celkem jich napočítali 34. Celkem jsme najezdili 1884, Aygo šlapalo více než skvěle, až pak při příjezdu domů byly dost cítit brzdy, ale nic mimořádného. I s malým autem se dá prohánět na dálnici, a na těch německých se jezdí náramně, je tu čisto, žádné velké kolony, prostě super. Tato německá dovolená se povedla se vším všudy. Keep Fighting Michael!