Londýn 2019 - Dvoudenní pobyt a celoživotní zážitek z Wembley

Objednaný zájezd, jako dárek k Vánocům. Cestovní kancelář Czech Sport Travel. Čtyři měsíce do odjezdu, ale ono to uteče, říkali jsme si. Středa 20.března, po práci si říkám, že už zítra! Uteklo to jako voda, ve čtvrtek 21.března před dvanáctou hodinou máme dobaleno, sedáme do auta, jedeme do Prahy, cestou potkáváme dva dementy za volantem, parkujeme a odcházíme na metro. Taková byla první fáze cesty do Anglie, respektive na stadion Wembley, kde nás čeká reprezentační fotbalový zápas skupinové fáze o postup na mistrovství evropy 2020 mezi Anglií a Českem. A čas na Londýn a jeho památky určitě zbyde.

www.czechsporttravel.cz

Na Florenci, místě odjezdu, jsme s dostatečným předstihem, stojí zde již několik očíslovaných autobusů, ten náš má číslo 2, ale přijede až za chvilku, jelikož tu na ty spousty fanoušků jedoucích s námi prostě není místo. Čekáme, pokukujeme, a po druhé hodině přijíždí zářivě žluté Volvo, které má za čelním oknem jasně zřetelný nápis Bus 2. "Yes, to je naše!". Čas nás netlačí, jelikož je odjezd naplánován na třetí hodinu, ale přeci jen si v předstihu ukládáme zavazadla. Jeden z autobusů má číslo 18, takže výprava fanoušků do Anglie bude určitě velmi početná, a to je jen dobře.

14:54, v tuto hodinu zahajujeme cestu do Londýna, proplétáme se Prahou a míříme po dálnici na Ústí nad Labem, kde přistoupí další cestující. Mezitím nám delegátka rozdává obálky, kde máme vstupenky na utkání, pojištění, a stručné pokyny k anglickému pobytu, jednoduché fráze a jejich výslovnost, časopis Hattrick, a nebo i lísteček s tipovací soutěží. Kdo dobře tipne výsledek zápasu, získá cenu.

Při pohledu na vstupenky na zápas ihned zkoumáme, kde že ve Wembley budou naše sedadla. Sektor M, západní vstup, šestá řada za brankou. Paráda. Před čtvrtou nabírame cestující v Ústí a následné stavíme na benzině Mol, dvacet minut pauza. Dostáváme pozornost od cestovky v podobě pivka, coly a brambůrek. Pivko trestáme takřka ihned, v autobuse pak tátovi ukazuji fotky z minulé návštěvy Londýna, študujeme metro a průvodce. Valíme po dálnici do Německa, cesta v probíhá v absolutním poklidu.

Přes Drážďany, kolem Lipska, sluníčko pomalu zapadá, koukáme na spoustu letadel nad námi, v autobuse probíhá diskuze o fotbale. A když se stmívá, autobusem zní jasné "Vyyyyyhrajeme ve Wembley, šálalala, hej! A vyyyyhrajeme ve Wembley! 3:0, protože Schick, Schick, Schick!" Na fotbalové představení proti věhlasnému soupeři, navíc v kolébce fotbalu a na fantastickém stadionu Wembley, se samozřejmě těšíme. I když je Anglie jasným favoritem, víru v dobrý výsledek neztrácíme, protože věřit se má pořád.

Když to řeknu formulovou či závodní hantýrkou, tak stint, který trval přes čtyři hodiny, se nám zdál až příliš dlouhý. Potřeba WC a protáhnutí vrcholila, jenže v těch chvílích jsme se nacházeli v končinách, kde si jednoduše říkáme, že ty blbý Němci tady snad nemaj pumpy. Před devátou se zadařilo a stavíme na pumpě poblíž města Kassel. No nebyly by to Češi, když se tak vtipně postavili do řady a znemožnili zde růst trávníku. Pořád lepší, než dávat drobný centy za hajzly na benzince . Pivko, dvě pivka, a jedem dál, Wembley čeká, Londýn čeká, jedno z nejhezčích měst na světě na chvilku uděláme městem českým, věříme v tři body, výhru, protože máme prostě pocit, že když už tam jedem, pojedeme zpátky s výhrou.

Dáváme panáka republiky s jedním z fanoušků, který prochází autobus a alespoň jeden člověk z každé řady musí přípít na vítězství, na vítězství republiky, České republiky . Pro někoho utopie, pro nás teď neskutečná víra v krásný výsledek! Setmělo se, opouštíme Německo, a přes Nizozemsko se dostáváme do Belgie, kde v jednu ráno u Antverp děláme pauzu. Doslova letíme, tempo je nadmíru suprové. Dáváme pivko, spát moc nejde, i protože prostě v autobuse se pořádně spát nedá, ale do jakéhosi polospánku jsem se dostal a tělo zůstává svěží. No, uvidíme, jak budem vypadat po příjezdu .

Podle našich propočtů by další zastávkou mělo být francouzské Calais, kde najedeme na vlak jedoucí přes Eurotunel pod lamašským průlivem. A je to tak, přijíždíme tam v půl čtvrté a do odjezdu dalšího vlaku zbývají dvě hodinky, takže máme výbornou časovou rezervu. Připravujeme si doklady k případné kontrole vstupu na anglické území. Kontrola? 😀 Jen lezem z busu do budky a francouzi nás hned vyháněj, jako že dobrý. Takže zase se vracíme do busu. Alespoň jsme se trochu protáhli. Ale o kousek dál nás přece jen kontrolujou. Přepážky a pěkně po jednom ukázat pasy, občanky, sken, a čus, jedu na fotbal kámo . A tímto vstupujeme na území Anglie. Následně dáváme pauzu, odskakujeme na záchod, kupujeme kafe, a s informací, že v pět máme být v buse a že zkusíme najet na vlak do eurotunelu v předstihu, sedáme do busu, projíždíme hradbou světel a čar, stojíme na červené před nájezdem do vlaků. A když už si myslíme, že to vzhledem k velkému provozu nestihneme, nakonec se zadaří, a vjíždíme do dlouhé vlakové soupravy. Když se rozjede, vystupujeme z busu, koukáme na všechno jak blázni, hlavně táta (já už to zažil ). "Hele brouk", ukazujeme na auto stojící o vagon před námi. A jdem hledat záchody, ty tu jsou buď na konci, nebo na začátku soupravy. Začátek je daleko, tak jdeme skrz několik vagónů na konec. Ze záchodu vyšel týpek a nadšeně hlásil, že si to tam prostě musel vyfotit. Přeci jen čůrat pod lamančem, to není každodenní situace. Hláška znamenající blížící se konec tunelu nás donutí vlézt do busu.

Ani ne za hodinku od Calais je hotovo, čas se vrací o hodinu dozadu a můžeme frčet do Londýna, respektive do jeho části Barking. Před sedmou přijíždíme na předměstí, do hotelu zbývá několik desítek minut, jedeme nalevo, a chválíme čas a řidiče, protože čas příjezdu do Anglie je fantastický, navíc budeme mít více času na město, alespoň to tak v současné chvíli vyznívá. A úplně super by bylo, kdyby nás ubytovali ihned a ne až odpoledne, jak to mnohdy na hotelech bývá. Takže kdybychom šli do města, museli bychom se pak vrátit na hotel se ubytovat a následně vyrazit do Wembley. Všichni chtěli mít více času na město, a po chvíli, kdy před hotelem Ibis delegátka dořešila ubytování, nám bylo řečeno, že se ubytujeme hned. Autobusem panovalo nadšení a velký potlesk.

Vzpomínky z pobytu před šesti lety jen o dva hotely dál mi postupně naskakovaly, místní prostředí jsem velmi dobře poznával a žil s pocitem toho, že už jsem tady skoro jako doma. Na recepci hotelu trestáme kávovar, po té dlouhé cestě další kafíčko bodlo! Po tom, co se dořešilo ubytování a měli jsme za sebou nákup v Tescu (museli jsme si koupit hřeben, jelikož jsme si ho doma zapomněli ), vyrážíme do města. Nejprve s celou skupinkou. Procházíme hezkým parčíkem, který zdobí stavba zvaná Barking Abbey, je to takový pohledný hrádeček. Ten po chvilce ho střídá ulice, která se přes den mění ve velkou tržnici, a pak už je vstup do metra. Ulice brázdí červené patrové autobusy, taxíky.

Jak vyřešit lístky na metro? Před šesti lety jsme si museli na přepážce kupovat celodenní tiket, který jsme s sebou vozili a na každé zastávce projet přes turniket. Jednou se mi tam ten lístek podařilo zapomenout . Doba pokročila, v roce 2019 to tu mají velmi chytře řešené prostřednictvím platebních karet. Tedy pokud máte bezkontaktní, jinak se vám může lehce stát to, co mě, protože jednoduše někde vytratíte tiket. A ten pocit nikomu nepřeju, protože dát dalších X liber za novej? Znám teda lepší způsob, jak s těma prachama naložit . Ale abych se vrátil k těm bezkontaktním kartám. Při příchodu na metro jednoduše k turniketu přiložíte kartu a jdete, to samé na každé zastávce. Hlavně neztratit kartu . Můžete jezdit celý den po celém městě do aleluja, přitom vám z účtu strhnou nějakých 6 liber, a to se vyplatí, tedy pokud chcete opravdu cestovat a ne jen projet dvě zastávky. Na povel delegátky jdeme na nástupiště číslo 2, ale soupravy jezdí směr Upminster, což je konečná stanice v opačném směru, než my potřebujeme. Celou dobu mi to při vzpomínkách na minulý pobyt vrtá hlavou a pak vcelku rázně prohlašuji, že musíme jít na šestku, jinak pojedeme do p.dele . A povedlo se. Jedeme na zastávku Tower Hill.

Co se týče orientace v metru, které má přes deset linek, není to bůhvíjak složité, i když se to může na první pohled zdát. Ale je mnoho způsobů, jak se v tom krásně vyznat do dokonalosti té, že se budete orientovat bez potíží i na těch stanicích, kde jste ještě nebyli. Zelená, žlutá, černá, růžová, některé z barev tras. Pak si pamatovat konečné zastávky. A když je nejhůř a nebo chcete mít prostě jistotu, kouknete do mobilu, nebo do plánku metra, který povezete s sebou.

Z Barkingu do centra to trvá půl hodinky, na zastávce Tower Hill vystupujeme a už název stanice napovídá, že se nacházíme u jedné z nejvyýznamnějších londýnských památek, Toweru, o kterém se traduje, že v něm straší. Ještě tak nějaké to strašidlo vidět, před šesti lety se mi to bohužel nepodařilo. Zatímco ostatní šli od metra vpravo před Tower, začal jsem si v hlavě tvořit naší trasu, po které s tátou půjdeme sami, přičemž jsem využíval zkušeností z předchozí návštěvy. Stáčíme se doleva k ulici, která vede na most Tower Bridge, asi největší symbol města.

Z mostu na jeho konci scházíme schody dolů k nábřeží, ze kterého most vidíme ještě lépe. Vlevo od nás se nachází prosklená radnice, za ní se do výšky tyčí mrakodrap zvaný "Střep", na řece Temži kotví válečný křižník Belfast, který brázdil moře během druhé světové války a dnes slouží jako muzeum. Na něj ale opravdu čas nebude, protože před šesti lety jsme na něm strávili dobré tři hodinky. Odsud máme Tower Bridge jako na dlani, protože se nám ukazuje v celé své kráse, a krásnou scenérii okořenil přítomný racek.

Od Belfastu se stáčíme vlevo, abychom se dostali pod "Střep", již zmiňovaný mrakodrap o výšce přes 300 metrů, který je takřka celý prosklený a možná i proto se mu říká tak, jak se mu říká. Z ulice Tooley Street procházíme nadchodem nad silnicí a tuny skla máme rázem nad sebou.

Od mrakodrapu jdeme směrem k mostu London Bridge, z něhož můžeme krásně vidět Tower Bridge spolu s Belfastem. Po jeho přechodu se ve druhé uličce na pravé straně míhá Monument, což je památník požáru, který Londýn zasáhl v roce 1666. Pod stejným názvem zde máme zastávku metra. Chceme se podívat na Trafalgar Square a Piccadilly Circus, což je odsud daleko pěšky a nejrychlejším způsobem je přepravit se metrem, několik zastávek, na Embankment, po zelené trase.

Trafalgarské náměstí připomínající bitvu u Trafalgaru v roce 1805, je od zastávky Embankment vzdáleno zhruba 10 minut pěšky, všude kolem nás pohledné budovy, červené busy. Náměstí je nepřehlédnutelné, i díky Nelsonovu sloupu, který připomíná památku admirála Nelsona, který padl právě v bitvě u Trafalgaru. Tento sloup je obklopen sochamy lvů.

Z náměstí odcházíme na Piccadilly Circus, což je náměstí známe především díky velkým neonovým reklamám. Od Trafalgaru je to 10 minut pěšky. Tam mimo jiné potkáváme masky ze Star Wars neboli Hvězdných válek, a jsme z toho vysmátí tak, že jim necháváme pár drobných liber .

Tak, a kam teď? Máme poměrně dost času, a proto se rozhodujeme pro cestu k Buckinghamskému paláci. A aby to bylo rychlejší, tak jedeme metrem po tmavě modré trase, byť jednu zastávku, na stanici Green Park. Skrz krásně zelený park se spoustou stromů procházíme až k sídlu anglické královny.

V plánu ještě máme Londýnské oko, tudíž i nedaleký Big Ben či Westminster Abbey. Tak jdeme na to. Vracíme se na metro v Green Parku, a po šedé trase jedeme na zastávku Westminster. Z před šesti let si pamatuji okamžik, kdy jsme z metra vylezli přímo pod Big Ben a byl to fantastický pohled. Dneska to tak dechberoucí nebylo, jelikož se "hodiny" rekonstruují a vypadají spíše jako moderní stavba. No nevadí, jdeme se podívat k Westminster Abbey, jež se nachází hned vedle Big Benu. U parlamentu to vypadalo, že se něco děje, protože tu stáli borci se samopaly. Druhý den byly ve městě obrovské demonstrace kvůli brexitu, takže se v onu chvíli řešil zřejmě právě problém ohledně vystoupení Británie z EU. Westminster Abbey je opatství určené ke svatbám, korunovacím, a v neposlední řadě je místem posledního odpočinku anglických panovníků. Když dojdeme zpátky kolem Big Benu zhruba do půli mostu Westminster Bridge, vlevo máme jako na dlani obří kolo London Eye.

Tak, máme půl třetí a teď již vzhůru na Wembley. Cesta zde popsaná od výstupu z metra u Toweru po Londýnské oko trvala tři hodinky, a může být i užitečným návodem na to, jak stihnout v Londýně tyto památky v tak krátkém čase.

Na Wembley se dostáváme přímou linkou ze stanice Westminster po šedé trase. Už samotný příchod či snad už příjezd ke stadionu začal nabírat pocitu, že je to další zážitek, který zažíváme vůbec poprvé. Když se z oken metra začala míhat cedule "Wembley Park" a souprava dobržďovala, řekli jsme si prosté "A jsme tady!" . Po výlezu ze zastávky přímo před námi vidíme kousek obrovského stadionu a řekněme promenádu, po které k němu dojdeme. Nepřehlédnutelný nosný oblouk střechy nad stadionem je z určitých míst vidět až ze vzdálenosti 21 kilometrů. Opravdu zvláštní pocit, že se v tomto chrámu bude jen za několik hodin hrát kvalifikační utkání o evropský fotbalový šampionát, a že my budeme u toho. Poprvé v životě na utkání reprezentace a hned proti kolébce fotbalu, jak se o Anglii říká. Máme chvilku po třetí hodině, tudíž spoustu času, ale chtěli jsme mít určitou rezervu, abychom pak bůhvíjak nespěchali. Čas zabíjíme pohledem na stadion, koupením programu, šály, nebo jedním Big Macem v místním McDonaldu.

Poté přecházíme skrz kontrolu velikosti tašek, již dlouho před vstupem na stadion, ale je to kontrola pouhým pohledem, jestli naše "zavazadla" nemají větší velikost než papír formátu A4. Dle vstupu označeného písmenem na vstupence zahýbáme doprava a jdeme hledat vstup číslo M. Obdivujeme konstrukci střešního oblouku, kolem jehož ukotvení v těsné blízkosti procházíme, a sem tam můžeme vidět i hloučky českých fanoušků, kterých neustále přibývá a dorazit jich má několik tisíc. Šestá hodina, fronty před vstupy se tvoří čím dál větší, skandováním se dožadujeme, aby nás už konečně pustili do útrob toho krásného fotbalového chrámu, stadionu pro 90000 diváků. Securiťáci se jen usmívají a napínají nás gesty, že nás tam brzy pustí. Jen to nadšením zahučelo, když se brány otevřely, zápas se neúprosně blížil. Kontrola byla přísná, ale ne tak stresující, jako někdy v pražské O2 areně. V rukou mám telefon, powerbanku, foťák, peněženku, procházím v klidu, i protože přes plné ruce nejsem schopen na vyžádání sundat bundu. Holčina se jen usmála a mávla rukou. Jeden z českých pomocných pořadatelů se ptal, jestli mě kontrolovali už před vstupem, a já velmi rychle odvětil, že jo. V Anglii stačí sebemenší průser a hrozí doživotní zákaz vstupu na stadion, takže je zodpovědnost všech, co za blbosti na stadion nesou. Jak se říká, každý svého štěstí strůjce, ale jak vidíme, na českých stadionech se nadále schází tlupa dementů házejících světlice či petardy do diváků, chodí se tam hlavně poprat. Tohle v Anglii neexistuje.

Pivko, povídíme si s některými fanoušky, skrz vstup na tribunu po očku pokukuji na červené sedačky, které zdobí takřka celý stadion. Ale možná že na nás vyjdou sedačky černé, jelikož černou barvou je na tribunách vepsáno nepřehlédnutelné "WEMBLEY". Ještě jedno foto před vstupem do sektoru a jdeme! Kontrola vstupenek, jestli jdeme správně, a pak se s přibývajícími kroky začíná vynořovat něco, o čemž jsem dosud v koutcích duše snil, obrovský stadion v Anglii. Emoce ven! "Týýý vole, to si děláte prdeeeeel! Yeeees!" Jsme tady, v šesté řadě za brankou, oči nám při pohledu na krásy stadionu div neslzí, i protože žijeme s pocitem, že se tohle už nikdy nemusí povést.

Zazpívat si ve Wembley českou hymnu, to je prostě srdcovka, byl to HUKOT a hlavně ČEST, nás fanoušků, kteří jsou hrdí, když se vítězí a věrní, když se nedaří!

Jenže když takřka celé Wembley zpívalo hymnu anglickou, husí kůže a mrazení po celém těle se nedaly skrýt! A je to další věc, kterou lze přiblížit spíše jen obrazem. Zvukově to byl zážitek, který nelze skrz video přiblížit. No prostě člověk to musí zažít, co si budem povidat...

Co říci k zápasu? Víra ve skvělý výsledek se vypařila jak pára nad hrncem. Dostali jsme těžkého "búra", tedy 5:0. Jen se potvrdilo to, jaký velký rozdíl je v současné době mezi naší reprezentací a reprezentacemi, které patří do světové špičky. Celý zápas v podstatě jen bránit, nepodržet pořádně balon, a jen párkrát neúspěšně zaútočit. Nebudem si nic nalhávat, prostě na to teď nemáme, chybí generace hráčů hrajících pravidelně ve velkých klubech. Rozebírat to tu nechci a nechci si hrát na trenéra, tak jak to mnozí čeští fanoušci dokážou, i když si samozřejmě občas postěžuju, ale hlavní je uvědomění, že těm hráčům nesahám ani po kotníky. Nebyli jsme favoritem a jen se potvrdila předzápasová slova, že nás Anglie přejede. Pátý, takřka dokonalý vlastenec, jen českou bídu "pocukroval". Naši mohli jen překvapit. Nepovedlo se, ale fotbalový život pokračuje, a my budeme fandit a podporovat nadále!

Nicméně celkový dojem z návštěvy stadionu Wembley to nemění, protože chvilka, kdy stadionem před zápasem zněla česká a anglická hymna, je snad nepopsatelná, stejně tak prosté chorály fanoušků. Ten rachot a husí kůže na tak velikánském stadionu! Uff, něco neuvěřitelného, fanoušci zpívali, projevovali respekt k soupeři, nikdo nedělal problémy. I o tomhle je sport, ne jen o samotné hře. To samé fandění, i za stavu 5:0. Fanoušci z Česka předvedli diametrálně odlišný výkon než reprezentanti na hřišti, jediné české fotbalové pozitivum na tomto večeru. Ale až v budoucnu budu vzpomínat, prostě si budu moci říct, že jsem na tom Wembley tenkrát byl a že jsme tam schytali do té doby největší porážku od vzniku ČR v roce 1993. Ale snad se tomu i zasměju, protože co má člověk dělat?

Byl jsem ve Wembley a nikdo mi to nevezme, to je celé. Pořád je to "jen" sport. O zážitky se sice rád podělím, ale nic nikomu nejde říct tak, aby se vžil do vašich chvil. Nic si nejde plně představit, dokud to sami nezažijete. Vzpomínkám pomůže i fakt, že jsem na zápasu reprezentace byl vůbec poprvé, a hned v Anglii, kolébce fotbalu, na jednom z největších stadionů světa, v místech, kde kapela Queen v roce 1985 odehrála jeden z největších koncertů, nebo kde česká reprezentace hrála finále mistrovství evropy ve fotbale v roce 1996, tehdy ještě ve starém Wembley.

Po zápase nás čekala cesta na metro, ale představa toho, že se ze stadionu najednou vyvalí téměř devadesátitisícová hradba těl, to si nešlo představit. V Praze stačí, když se zamotáte do 15 tisíc, tohle je několikrát tolik. Metro máme na dohled, ale popocházíme po kouskách asi hodinu. Můžeme si ale za našimi zády vychutnávat krásně osvětlený stadion se svítícím obloukem, který Wembley přidává přívlastek nejvyššího stadionu na této planetě. Metrem jedeme po fialové trase až na zastávku Liverpool Street a čekáme na soupravu, která nás po trase růžové doveze až do Barkingu, jenže ta prostě nejela, místo toho přijelo metro s konečnou na stanici Altgate East, která sice je na růžové trase, jenomže se posuneme jen o jednu zastávku. Na Altgate East tedy musíme přesednout na trasu zelenou. Jenže tam nikde nevidíme naváděcí cedule. Až nahoře u východu na ulici si všímáme toho, že vstup do metra se zelenou trasou je o desítky kroků vedle. Trochu nám pomohl angličan a poradil nám. Teď už jsme v klidu a víme, že se neztratíme. Na hotel přicházíme o půlnoci, dáváme pivko u recepce, povídáme si s dalšími účastníky zájezdu, kolem druhé jdeme spát. Čeká nás poslední den v Londýně a chceme toho stihnout, stejně jako v pátek před Wembley, co nejvíce.

Sobotu začínáme snídaní o půl osmé, protože za hodinu musíme mít sbalená zavazadla a být odhlášení z hotelu. Do města si dnes bereme jen to nejdůležitější, ostatní házíme do autobusu před hotelem na parkovišti u Tesca. Zatímco někteří půjdou na prohlídku Wembley, kterou si předplatili už před zájezdem, ostatní si půjdou po svém. Naším prvním dnešním cílem je dům, ve kterém žil a později zemřel, zpěvák skupiny Queen, legendární Freddie Mercury. Dům nese název Garden Lodge a nachází se v londýnské části Kensington ve čtvrti Earl´s Court. Stejný název nese i zastávka metra, na kterou dojedeme až z Barkingu, protože je na zelené trase. Cesta metrem trvá přes půl hodinky, pak to je jen několik minut pěšky. Pro jistotu žádáme Google, aby nám skrz mapy poradil, kudy kam. Klidná čtvrť plná hezkých baráčků, Garden Lodge se nachází v klidné jednosměrné ulici Logan Place, a zeď pozemku je obehnaná jakýmsi plotem s elektronickou ochranou. Ve zdi jsou hlavní dveře s plexisklem a pod nimi několik papírů se vzkazy typu "Milujeme tě, Freddie". Nedokážu říct, jestli by mě napadlo sem zajet, kdybych neviděl film Bohemian Rhapsody, který mě jednoduše řečeno položil do kolen, i když jsem písničky Queen znal již předtím. Ale já prostě strašně miluju to, když v tom okamžiku stojím tam, kde stáli i ti, kteří něco velkého dokázali. Na tohle nikdy nezapomenu. Stát před barákem někoho, kdo se celosvětově proslavil a získal miliony fanoušků, to je zážitek a cenit si ho budu nadosmrti. Klidné místo, Freddie věděl, proč chce bydlet právě tady!

Nastal čas na to popojet dál, a to ke stadionu fotbalového klubu Chelsea FC, který se odsud nachází dvě zastávky metrem. Jdeme tedy od Freddieho zpět na zastávku Earl´s Court, vzápětí ale zjišťujeme, že až k Wimbledonu, což je konečná stanice této linky, metro z důvodu technické údržby nejezdí. No tak se svezeme autobusem, patrovým autobusem, který patří mezi typické symboly Londýna. Mají to tu přehledně značené, ale přeci jen se nám daří zastávku autobusu několik minut hledat, dokonce mě podle mapy na chviličku zrazuje orientace, ale nakonec si dokážeme poradit, i protože vidíme hlouček lidí chodící z metra k zastávce. Stanice na kterou pojedeme, nese název Fulham Broadway, v autobusu jdeme jak jinak než do patra a máme tak super výhled, a pocit jízdy "bez řidiče" velmi brzy nahradí uvědomění si toho, že vlastně sedí dole. Cesta v hustém provozu zabrala něco přes deset minut a už před příjezdem na zastávku se mihne stadion Stamford Bridge a Londýn se rázem zahaluje do modrých a bílých barev, jelikož to jsou barvy Chelsea. Ze zastávky je to jen několik okamžiků pěšky, nad námi na lampách pozorujeme portréty hráčů, odbočujeme doleva. A pak to konečně naplno vidíme, Stamford Bridge, domácí stadion jednoho z největších anglických fotbalových klubů, kde se slavně prosadil český gólman Petr Čech. Před stadionem máme možnost se vyfotit s "dresy" hráčů v podobě jakýchsi podstavců, táta se fotí s Hazardem, já s Alonsem. Před hlavním vstupem na stadion stojí socha Petera Osgooda, jednoho z nejznámějších hráčů v historii klubu, který na přelomu 60-tých a 70-tých let nasázel v modrém dresu přes 100 branek. Velikou zajímavostí je, že jeho popel je zde uložen pod jednou ze značek pokutového kopu. Rozhodujeme se k tomu obejít stadion dokola, všechno je tu modré, dokonce i popelnice, jedním prostorem skrz tribunu můžeme nahlédnout na modré sedačky a trávník. Na stěnách kolem jsou fotky hráčů během slavných momentů, a na zdi zvané "The Shed Wall" koukáme na nejslavnější hráče klubu, kde nechybí již zmínění Petr Čech či Peter Osgood, nebo např. John Terry, Gianfranco Zola, Didier Drogba, Frank Lampard a další. Mezitím odskakujeme do fanshopu, kde na památku kupujeme šálu a ceduli.

A když už to máme výlet v rámci fotbalu, tak jedeme ke stadionu dalšího londýnského věhlasného klubu, Arsenalu. Autobusem se vracíme na Earl´s Court a odsud po tmavě modré trase jedeme metrem na zastávku Arsenal. Když vylezeme z metra, ani trochu to nevypadá, že je tu někde poblíž fotbalový stadion. Odbočujeme doprava, následně doleva a po pravé straně se nám začíná Emirates Stadium vynořovat. Vycházíme schody a přes nadchod se dostáváme k místům, kde máme stadion jako na dlani. Ve fanshopu na druhé straně kupujeme magnetky a samolepky, ještě chvíli si užíváme pohledy na tento londýnský svatostánek, a pak nastává čas k tomu popojet dále.

Nádraží King´s Cross se stává naší poslední zastávkou, než zamíříme k hotelu. Cílem se stává filmem proslavené nástupiště 9 a 3/4 z Harryho Pottera. Vzhledem k tomu, že se mi před šesti lety nádraží nepodařilo najít, dnes si pomáhám skrz mapy v mobilu, ale táta měl v tuto chvíli lepší orientaci a dali bychom to i bez mapy. Jenže zástupy lidí čekajících na fotku s vozíkem zapíchlém ve zdi, to bylo čekání na hodinu. Takže děláme alespoň fotky z povzdálí.

Po černé lince se metrem dostáváme na zastávku Bank, odkud přecházíme na Monument a odtud jedeme po zelené až do Barkingu. No, řekl bych, že za ty necelé dva dny, které jsme na prohlídku různých londýnských míst měli, jsme toho stihli poměrně hodně. U autobusu si povídáme s řidiči, dáváme pivko, ale i panáčka zelené, ať nám cesta lépe ubíhá. Co se zbývajícími librami? Utrácíme je v nedalekém Tescu, za brambůrky, Red-Bully, nebo i chleba. Zbytek hodíme bezdomovci před vchodem, asi libru . Před pátou hodinou vyrážíme na cestu domů. To, co se nám přihodilo jen o pár minut později, snad ani nebudu popisovat a nechám si to pro sebe. Zkrátka jsme museli přes dvě (!) hodiny čekat na záchranku. Otřesné.

Na "bordel", který jsme poté udělali během cesty eurotunelem, taky asi jen tak nezapomeneme. Skandování Vysoký jalovec, česká hymna, kdo neskáče není Čech, nerozdělujeme, spojujeme, a tak dále. Nejlepší stejně bylo "Dooooostali jsme búúúúrečka, šálalalalalaaaaa!" Tento výlet jsme si i přes nevydařený zápas ve Wembley naplno užili, podporovali český národní tým, ale i sebe navzájem. Byli jsme skvělá parta, která se dokázala zasmát i té největší volovině. Byl to další výlet, který se stává nezapomenutelným. Díky cestovní kanceláři Czech Sport Travel, díky stadionu Wembley, Londýnu, českým fanouškům a té vší srandě. Navíc vycházelo počasí, nepršelo, a to v Londýně není vždy obvyklé. Pokud se do tohoto města opět někdy vrátím, tak velmi rád!