Lewis Hamilton = Ferrari

Těch důvodů, proč již dlouho sleduji závody formule 1 a svět této královny motorsportu, to je na dlouhé povídání, na spoustu propovídaných a probděných nocí strávených v příjemném prostředí, nejlépe pak přímo v dějišti závodu. Dnešek si budu pamatovat jako chvíli, kdy se ten svět změnil. A to neříkám z pohledu fanouška Ferrari, legendárních rudých vozů, které ve formuli 1 závodí od počátku věků, tedy od roku 1950. Říkám to z pohledu člověka, který má rád tento sport, vzhlíží k němu jako k něčemu neobyčejnému, nevnímá jen závody, jezdce, ale vnímá i celý ten svět kolem, vnímá nadpozemskou technologii, bohatou historii, zajímá se o veškeré detaily, trpí zvláštní nervozitou, když některý závod nemůže z jakéhokoliv důvodu živě sledovat. "Vždyť tam jen jezděj dokola"... Tuhle frázi respektuji, ale mile rád jí tisícem argumentů vždy vyvrátím. Je mi ctí, a do konce života mi ctí bude, sledovat tento nádherný motoristický sport. Dnes se psala historie. Uvěřil jsem, i když mi to chvíli trvalo. Do konce života si budu pamatovat, co jsem dělal ve chvíli, když jsem zjistil, že sedminásobný mistr světa, Lewis Hamilton, podepsal smlouvu s Ferrari. #lewishamilton #ferrari #historyisbeingwritten

Pokud dobře pátrám v paměti, tak může být druhým pilotem, který získá titul ve třech různých týmech (Juan Manuel Fangio - Maserati, Mercedes, Ferrari). Oceňuji tu odvahu do Ferrari jít. Ten krok od Ferrari je naprosto šílenej a šokující, ale na stranu druhou, kdo by nechtěl řídit auto se vzpínajícím se koníkem na kapotě? Ti, kdo mluví, že přestanou fandit Ferrari, to nejsou srdcaři. Mě je upřímně jedno kdo to auto řídí, ale když vyhraje Ferrari, tak je to pohlazení po duši. Ferrari je rodina, náboženství, historie samotná. Jen zaslepení kritizují a nadávají. Přátelé, právě se píše historie, tohle je největší přestup v historii formule 1, a jestli Ferrari Hamiltonovi postaví auto, které bude bojovat o vítězství, tak se máme na co těšit.

10 let. Není dne, abych si nevzpomněl. Schumi, navždy budeš legenda!

Přirovnání, že celou kariéru jezdil v ohromných rychlostech v závodních monopostech a přivodil si úraz právě na lyžích, se mi moc nelíbí. Je to krutá rána osudu. Může se to stát každému, jinak, při jiných činnostech, nebo třeba po pádu ze schodů při běžné chůzi. A v tu chvíli je úplně jedno, jestli jste legendární sportovec nebo běžný občan. Prostě jste ve špatnou chvíli na špatném místě. Nejenom případ Michaela Schumachera ukázal, jak tenké hranice můžou být mezi normálním životem, úrazem, a smrtí.

Není snad jediného dne, kdybych alespoň trochu nepřemýšlel nad tím, jak pak se asi Schumi v těchto chvílích má, co právě prožívá, a hlavně, v jaké je kondici. 

Říci to fanouškům a vlastně všem lidem prostřednictvím médií? Oznámit stav, ve kterém se legenda motorsportu nachází? Zkusím odpovědět. Oni nemůžou, rodina či manažerské zastoupení, protože média by to přiživilo ještě víc, a není mnoho případů, kvůli kterým hltají byť půl jediného pravdivého slova. Spustilo by to nepredstavitelně velkou lavinu telefonátů, dotazů na návštěvu, koukání přes zeď, neustálého fotografování, možná ještě ve větší míře, než tomu bylo před deseti lety bezprostředně po úrazu na svazích v Méribelu. 

Michael se už 10 let neukázal na veřejnosti. 10 let! Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Dodnes si vzpomínám, co jsem ten den, kdy se Schumi zranil, dělal. A dnes to vypadá, že se nikdy oficiálně nedozvíme zdravotní stav legendárního pilota. 

Řekl bych že fakt, že neunikla na veřejnost byť jediná aktuální fotografie, lékařská zpráva či prostě něco věrohodného související se zraněním, je velkým zázrakem, navíc v dnešní době, která se ve vodách internetu točí kolem sociálních sítí a šílených bulvárních deníků, které si dovolí zveřejnit rozhovor s Michalem skrz umělou inteligenci.

I když jsem Michaelův fanoušek, díky kterému již mnoho let sleduji formuli 1 a plně respektuji soukromí a rozhodování rodiny a lidí kolem Michaela, na jednu stranu bych chtěl strašně moc vědět, jak se můj idol z dětství právě teď někde tam ve vile ve Švýcarsku má. 

Ale na stranu druhou, a to je pro mě a možná i pro všechny jako já nejdůležitější a nutí to se nad tím vším zamyslet, je to, že bude lepší, když si člověka, který mimořádně tučným písmem psal dějiny formule 1 a motorsportu jako takového, člověka, díky jehož charakteru a osobnosti začaly formuli 1 sledovat miliony lidí, budeme pamatovat jako vždy usměvavého a charismatického chlapíka, jehož radost z úspěchů a touha po vítězství povznesly formuli 1 a svět motorsportu na další úroveň. 

Po těch letech, kdy se Michaelovi stal ten úraz, si čím dál více vážím chvil, kdy jsem měl možnost vidět svůj idol na trati v Monze v roce 2012. Již z autobusu bylo slyšet kvílení osmiválcových motorů, a jedno z prvních aut, které jsem na vlastní oči na cílové rovince spatřil, byl stříbrný Mercedes řízený pilotem s červenou přilbou. Když ten monopost prosvištěl pár metrů od nás a zmizel v dáli, jen jsem se usmál a pod vousy si řekl: "To byl Schumacher. On fakt existuje". Srdce mi tlouklo, uvěřil jsem, uvěřil jsem i tomu okamžiku. Ještě že nás tam s tátou mamka tehdy poslala, jako by tušila, že to bude poslední možnost, jak sedminásobného mistra světa spatřit na vlastní oči. To byl prostě zážitek jak hrom. 

Stejně tak v motokárovém centru Michaela Schumachera v Kerpenu, kde jsem vyzkoušel jak vnitřní, tak venkovní trať, a ve druhém případě zajel třetí nejlepší čas z přítomných. Na výstavě v Marburgu jsem usedl do jednoho z Michaelových monopostů, v Kolíně nad Rýnem měl na dotek mnoho monopostů, se kterými Michael závodil, včetně Ferrari F2004, které patří mezi nejúspěšnější vozy historie formule 1. 

Dopisuji tento článek a do očí mi jdou upřímné slzy. 

Schumi, navždy budeš legenda! NAVŽDY!

Kde domov můj?

Kde domov můj? Leckoho ihned napadne naše hymna. Těm, kteří sledují vědomostní soutěže, se ale určitě vybaví i soutěž právě s názvem "Kde domov můj?", kterou již několik let natáčí a vysílá Česká televize a jejíž neodmyslitelnou součástí je Aleš Háma, známý moderátor či herec. 

V roce 2020 v době covidu jsem si tak dlouho dělal srandu, až mě tam přihlásili. Pamatuji si, že jsem vyplňoval otázkový kvíz, pak už jen zbývalo čekat na chvíli, až se z televize ozvou. Jenže dlouho, hodně dlouho nic. Možná i díky covidu. Už jsem nedoufal.

Bylo 14.září 2023, probouzím se do dalšího dne, projíždím v mobilu novinky a když proběhne notifikace s emailem, kde jsem jedním okem zaregistroval slovo natáčení, myslel jsem, že je to jen nějaký spam. "Dobrý den, přihlásil jste do vědomostní soutěže Kde domov můj a byl vybrán pro natáčení této soutěže", stálo na začátku mailu. Když jsem ho přečetl celý, začal jsem se smát. Na otázku, proč se směju, říkám, že nic, pak jsem odešel a ze srandy email přeposlal manželce. Po chvilce jsem se vrátil a už bylo všechno jasný. "Ty vole já budu v televizi", nemohl jsem uvěřit. Tři roky čekání. 

Účast jsem odpovědí na email potvrdil, následně mi byla zaslána smlouva o učinkování v pořadu, kterou jsem si pečlivě pročetl. I když jsem byl každým přibližujícím se dnem k natáčení čím dál nervóznější, zároveň jsem se těšil, protože to bude zážitek na celý život. Když sledujete vědomostní soutěže, doma z gauče je to pohoda, to víme všechno, ale stát pak před kamerou s vědomím, že na nás koukají tisíce lidí, to už je jiná představa. Musí přijít dobré otázky, jen tak je šance na úspěch. A já tušil, že se mi stane přesný opak. 

Pár dní před natáčením jsem si připravoval, jak se v pořadu uvedu, kam pozvu, odkud jsem, a tak dále. Přeci jen mluvit na kameru poblíž pana Hámy je něco jiného než si doma mluvit u zrcadla či v klidu psát poznámky na papír. V hlavě jsem to měl, večer před natáčením jsem se jen modlil, aby to nebyl nějaký bůhvíjaký propadák. I když tam člověk jde tak trochu z hecu a zvědavosti, zároveň musí sám sobě důvěřovat v tom, že nějaké ty znalosti má, protože doma u televize mu to mnohdy jde a třeba trefí i finálovou otázku "dvakrát víc, nebo nic". A někdy to třeba nejde takřka vůbec. Pořád mi hlavou běželo, že mi určitě nepůjdou otázky k tělu a že tam budu stát jako panák, který krom pozdravu a uvedení se nakonec neřekne vůbec nic.

Je 2.10.2023, mám časovou rezervu půl hodiny, nervózně posedávám před vrátnicí České televize v Praze na Kavčích horách a očima bloudím po lidech, kteří by mohli být další potenciální soutěžící. Možná tenhle pán, ale po chvilce se ukáže, že nejspíš pracuje pro televizi. Škoda. Davovost pomáhá při nervozitě, ale tady je to otázka dvou dalších soutěžících. Pět minut před druhou hodinou sbírám odvahu, která mi po tom všem nadšení zbyla, vycházím schody na vrátnici a mezi dveřmi se začíná zjevovat velký stůl a za ním dvě recepční. Nevím na kterou promluvit, ale tak nakonec otočím hlavu mezi obě. "Dobrý den, já jdu na natáčení soutěže Kde domov můj". Předložil jsem občanku, paní si mě zapsala mezi dva další soutěžící, kteří se dle prázdných políček, jak jsem zpozoroval, ještě nedostavili. No, uvidíme. Sedám si na gauč v rohu a čekám, mezitím sepisuji část tohoto článku. Po očku sleduji přicházející lidi, zda se nemihne známá tvář z televize. Vlastně už se mihli Táňa Pauhofová (Román pro muže) a Ladislav Hampl (Okresní přebor), když jsem čekal venku. Jenže v tom stresu jsem je nechtěl odchytnout alespoň na fotku. Aleš Háma, ten je jasnej, toho potkám, ale co kdyby třeba ještě někdo další. Po chvilce přichází mladý pán, jedním uchem jde slyšet, že jde tam kam jdu já. Tak trošku nenápadně si jdu sednout poblíž něho, i protože abychom se vyhli nahánění z produkce. Kousek vedle sedí paní, takže to vypadá, že trojice soutěžících je komplet. 

Před čtvrt na tři přichází mladý pán z produkce a odvádí nás blíže studiu, které někoho z nás přiblíží výhře v soutěži. Ta cesta do šatny je celkem dlouhá, ale v milé atmosféře je nám nabídnuto pití a chvilka oddechu před samotným natáčením. Nikdy jsem nevypil tolik vody jako za tuhle chvilku mezi příchodem a následným odchodem do maskérny. Celkem jsme si pokecali o tom, kdo odkud je atd, ale bližší informace jsem i vzhledem k taktice nechtěl sdělovat, jelikož v soutěži je možnost přehodit otázku na soupeře. Před třetí hodinou vyplňujeme smlouvy o účasti v soutěži a odcházíme do maskérny. Rychlý proces, troška pudru, abych se neleskl, a je to. Košili jsem prý měl upravenou. Jdeme dál. 

O pár metrů dál se rozprostíralo studio soutěže. Jako v televizi, zbytek efektů se doladí při tvorbě pořadu. Vidím ty tři stolečky plus ten moderátorský, za kterým za chvíli stane samotný Aleš Háma. Je tu plátno naproti stolečkům, abychom dobře viděli na otázky. Následuje zkouška. Režisérka nás rozmisťuje dle jmen na stolečku, já mám ten poslední, tedy třetí. Kousek odsud byl štáb a asi deset kamer. Každou chvilku se přistihnu, že u stolečku stojím trochu křivě. Režisérka nám stručně řekne pravidla, co kdy kde jak. Poté na nás instalují mikrofony a každý z nás nahlas počítá do deseti, aby bylo vše naladěné. Následuje zkouška soutěže nanečisto a zda fungují tlačítka na přihlášení se k odpovědi. Jsem pohotový a ve střehu, nepohltila mě přílišná nervozita, na pár otázek se přihlásím první a odpovím, dvakrát dobře, dvakrát špatně. Dobře, teď se jen modlit, aby padly otázky, abych neodešel s pocitem, že jsem neodpověděl vůbec na nic, až se pojede naostro. Mezitím v zákulisí již postává pan Háma a můžeme jet naostro. 

"Dobrý den. Tak jdeme na to?", říká s úsměvem právě přicházející ke stolečku pan Háma. Všichni jen kývneme a můžeme začít. Začínáme pozdravem a pozvánkou na zajímavá místa v Česku. Bál jsem se, že před kamerou něco zakoktám, ale myslím, že jsem to dal se ctí. První kolo se skládá z osmi otázek a odpovědí a b c d, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku je 5 bodů, za špatnou odpověď dostávají body soupeři. U několika otázek jsem měl tušení o správné odpovědi, někde jsem použil vylučovací metodu, ale nepadla ani jedna otázka, u které bych si byl stoprocentně jistý. Tím pouhým tušením jsem přišel asi o 15 bodů, bál jsem se zariskovat. Upřímně, bylo to těžký a vše pod tíhou okamžiku. U jedné otázky jsem se ale přece jen přihlásil a odpověděl správně, i když jsem nahlas řekl, že už musím riskovat, protože jsem do poslední chvíle bojoval o postup. Nakonec z toho bylo 10 bodů. Za jednu dobře zodpovězenou otázku a dalších 5 bodů, protože jeden ze soupeřů odpověděl špatně. Měl jsem stejně bodů jako pozdější celkový vítěz, ale jeho do druhého kola posunula skutečnost, že měl o jednu správnou odpověď víc. Vzal jsem to sportovně, nic mi v tu chvíli nezbývalo, zachoval jsem úsměv na tváři a se ctí a pokorou se rozloučil s budoucími diváky. Prostě nešly mi na ruku otázky, zároveň člověk dostal záminku k tomu se dále vzdělávat a poznávat, protože stále je co poznávat a zajímavostí a hlavně faktů nebude nikdy dost. Odešel jsem ze záběru kamer a zbytek souteže pozoroval přímo ve studiu. 

Uvidí mě tisíce lidí, možná desítky tisíc lidí. A to je nejvíc. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, jak se říká. Budu v televizi, což se nepoštěstí každému. Nechci aby to znělo jako nějaká sebechvála, je to prostě tak jak to je a jsem za to sakra rád, za tu zkušenost. Trapas to úplně nebyl, což je na tom pozitivní. Ale pro mě je nejlepší pocit toho, že jsem prostě našel odvahu na to do tý televize jít, že jsem se odhodlal otestovat své znalosti na veřejnosti před spoustou kamer, na místě, kam jsem přišel úplně poprvé. Ještě před vstupem na recepci jsem se rozmýšlel, zda to nevzdat. Ale v tu chvíli jsem si musel říct, že život není o tom věci vzdávat, a že něco podobného už se nemusí opakovat. Dupnul jsem si, že se nemám čeho bát, že je jedno jak to dopadne, nahodil úsměv, oddechl si, vykročil pravou nohou, vše nechal osudu, a pomyslně rozrazil dveře do samotné legendární České televize, která mě provází celý život, do této chvíle jen na obrazovkách doma u televizního přijímače či jednou loni v rozhovoru na letišti po příletu bronzových hokejistů. Nebylo to konečně o tom sedět doma, ale bylo to o tom zkusit si to takhle naostro. Navíc v naprosto přátelské atmosféře, což přidá na prožitku. A je třeba radovat se z každé maličkosti.

Mám zase o zážitek navíc, navíc fotku s panem Hámou i jeho podpis. Je to velký sympaťák a člověk na svém místě, a jako televizní osobnost ho mám rád. Když na konci natáčení řekl, že to bylo super, tak jsem prostě byl spokojenej. Na chodbě jsme pak ještě chvíli kecali, vyfotili se. Potom říkal že ještě jede někam hrát divadlo. Dostali jsme upomínkové dárečky v podobě tašky s logem soutěže a fotku pana Hámy s podpisem. Když jsem odcházel, sršel jsem pocitem, že tohle musím zkusit někdy znovu. Můžete vyhrát, nebo se ztrapnit, či prostě jen zúčastnit, ale to, že jste byli v televizi, vám nikdo a nikdy nevezme. Zážitků totiž není nikdy dost a tohoto si budu cenit o to víc, že mi dodal touhu po tom nadále se vzdělávat, ať už historií, fakty, věčnými fakty, či prostě různými věcmi, kterými člověk může obohatit své znalosti. Česká republika je nádherná země, nabízí spoustu míst, kam se vydat, i o tom tento pořad je. Proto jsem na začátku pořadu pozval do města Kouřim, kde se nachází krásné muzeum lidových staveb či Lechův kámen, ke kterému se váže legenda o knížeti Lechovi, bratru praotce Čecha, který u kamene v Kouřimi zapálil oheň, aby dal znamení na horu Říp, kde se právě nacházel lid praotce Čecha. A díky kouři z plamenů pojmenoval město Kouřim. 

odkaz na web České televize, kde lze díl přehrát - Kde domov můj - 7.12.2023

Karlovy Vary 2022

 

A je to tu zas. Covid podruhé

Na začátku října mě trápilo nachlazení, léto skončilo, podzim udeřil. Typické onemocnění při chladném počasí za přispění nedostatečného oblékání. Ráno zima jak na Sibiři, odpoledne vedro, ráno to přeběhnu v mikině. Ne, nikdy se nepoučim. Hlavně že pak nadávám na rýmu a ucpanej nos. Kapky do nosu, vitamíny, léky. Sotva jsem se toho zbavil, zase přišla rýma, ale taková mírnější, občas odkašlu, spánek je nepravidelný. V práci jsem pár dní fungoval stylem že půl dne jsem makal naplno a pak najednou vypnul, z ničeho nic. Takhle to trvalo asi čtyři dny. Ten poslední den už se mě někteří ptají, jestli jsem v pohodě. Nevim, jak jsem vypadal, ale cítil jsem prostě jen mírné nachlazení a ne úplně stoprocentní formu, při práci s lidma nic moc. Při obědě volá manželka, že má pozitivní test na covid, poslední dny se cítila unavená. No pecka, takže je dost pravděpodobný, že ho mám taky. Ráno si dělám antigen test, pozitivní. Paráda, a je to tady zas. Poprvé covid zavítal v dubnu loňského roku. Mezitím čínský šmejd stihl navštívit téměř všechny domácnosti v rodině. Pro tentokrát doufám, že nás už nepřizabije. Prvnímu průběhu jsem věnoval článek. https://jindra91.blogspot.com/2021/03/pozitivnispisovne-i-nespisovne-o.html

Několik dní jsem ho roznášel v práci, aniž bych o něm věděl, ale kdo mohl tušit, že to bude covid? V pátek ráno antigenní test, prakticky okamžitě naskočily dvě čárky. Ale copak já, bylo třeba se obávat hlavně o těhotnou manželku, která má covid už potřetí, naposledy v květnu na začátku těhotenství. Chudák holčička, až jí budem tyhle historky vyprávět. Telefon do práce, sorry, nepřijdu, je to v prdeli, mám covid. Netřeba to rozpitvávat, mnohdy si cením vlastnosti, kterou mám, a to je upřímnost. Teď se jen modlit, aby to pan covídek nerozjel podobně jako loni. Mám tři očkování, takže aspoň vyzkoušíme, jestli k něčemu jsou. Mamka ho chytila v září a naštěstí v pohodě, jen lehčí a rychlý průběh, ale k nasrání stačí. Ráno v devět vezu ženu na PCR test. Mezitím volám doktorovi o žádanku, abych na test mohl taky. A tak na to samý testovací místo jedu za dvě hodiny znova. Ještě že to tady máme za rohem pár minut autem. Hned jsem si vzpomněl na to, jak nám ty tyčinky rvali loni u Sconta až skoro do mozku. Tohle bylo podobný, až mi pak v autě tekly slzy. Výsledky by měly přijít do večera, ale je to jen formalita, protože máme příznaky, antigen vyšel. 

Jsou tu ale pozitiva, zatím máme oba chuť i čich, chutná nám, teplota žádná. Ale stavy že se mi každou chvíli chce spát jsou dost divný. Jsme unavení z ničeho. Hlavně rána jsou poslední dny dost těžký. Minule tomu bylo naopak, horší stavy nastupovaly večer. Lijeme do sebe litry čaje, vitamíny. Pravidla izolace jsou v současnosti taková, že musíme být týden zavření doma, alespoň dva dny být bez příznaků a až potom ven. V pondělí informuji doktora o pozitivním PCR testu. Každým dnem odchází únava, ustává i kašel a rýma. Tenhle covid byl diametrálně odlišnej od toho prvního. Dá se říct, že nás jen lízl. Potřetí už ho ale nechcem.

Deset let čekání na famózní poslední třetinu

Delší dobu jsem na blog nic nenapsal, ale teď je k tomu příležitost. Hokejových vzpomínek mám spousty. I díky tomu, že historie českého hokeje je velmi pestrá a úspěšná. Dodnes si živě pamatuji zklamání z prohraného semifinále na světovém šampionátu v Bratislavě v roce 2011, kdy jsme nestačili na Švédsko. Ale i když prohrajete semifinále, zklamání po prohře velmi brzy vystřídá touha po tom vyhrát ten poslední zápas, který ještě zbývá a který může napravit celkový dojem z turnaje. Zápas o bronz. Ráno se probudíte moudřejší, protože za pár hodin to vypukne, navlečete dresy a budete zase fandit, v posledním zápase národního týmu před koncem sezony. Na to, jak Roman Červenka tehdy sestřelil Rusy třemi góly a Rachůnek prohodil Arťuchina manťákem, se prostě zapomenout nedá. Naši vyhráli nad Ruskem 7:4 a ta upřímná radost z toho, že nakonec kluci odjeli s bronzovými medailemi na krku, byla nepopsatelná. Porazit Rusko je vždy speciální a tohle bylo s příchutí bronzu. A protože to byl medailový a úspěšný turnaj, o to víc na něj nezapomínáme. O rok později jsme slavili bronz znovu, to se hrálo ve Finsku a Švédsku. 

Co všechno se může změnit za deset let, to je na knihu jen o osobním životě, natož o historii hokeje. A Jágr bude hrát ještě asi dlouho...

Národní tým od posledního úspěšného turnaje v roce 2012 nastoupil pouze do tří semifinálových utkání, vždy prohrál, a neuspěl ani v zápase o bronz. To zklamání z pokaženého domácího šampionátu v roce 2015, z toho mrazí dodnes. Vzpomínám si i na Bratislavu 2019, kde jsme rovněž neuspěli v semifinále, ani v zápase o bronz. V obou případech jako by došel týmu dech. 

A co Finsko 2022, klapne to už? Tým vypadal silně, vyhrál několik zápasů po sobě, generálka na šampionát se povedla. Po jasném vítězství nad Velkou Británií přišel nepovedený zápas se Švédy a ještě nepovedenější s Rakouskem, kdy vyrovnávací gól padl v poslední minutě a naši poté naprosto selhali v nájezdech. Cesta do čtvrtfinále se rázem velmi zkomplikovala, do toho nás strašil neúspěch z olympiády. Na Lotyše už byl připraven David Pastrňák, který ihned přispěl k jasné výhře. Formace Krejčí, Pastrňák, Červenka vypadala skvěle. Dobrý výkon přišel i s Norskem, ale pořád jsme neměli jistotu postupu do čtvrtfinále. Ta přišla až po hubeném vítězství 1:0 nad USA po nepřesvědčivém výkonu. Na závěr skupinových bojů nás jasně přehrálo Finsko 3:0. Výkony nahoru dolů, a je tu čtvrtfinále. Do poslední chvíle nebylo jasné, proti komu, protože druhá skupina byla velmi zamotaná. Dánsko do poslední chvíle bojovalo o postup, dokonce porazilo Kanadu, ale v rozhodujícím utkání o přímý postup nestačilo na Slovensko. Skupinu B ovládli Švýcaři, na druhém místě skončilo Německo, které se stalo soupeřem našeho týmu ve čtvrtfinále. Soupeře si nelze vybírat, protože i Němci umí zahrát velmi dobře. Naši ale předvedli kompaktní výkon a vyhráli jasně 4:1. Bylo tu semifinále, několikrát za posledních deset let prokleté semifinále. Skvělá první třetina a gól Krejčího, který nás poslal do vedení. Druhá, třetina a tři obdržené branky a bylo po zápase, takhle to bylo rychlé, český tým ve druhé polovině utkání naprosto propadl, prohrál 6:1 a byl znovu odsouzen k boji o bronz. Nebudu to nijak zvlášť protahovat, všichni jsme to viděli. Ten boj dopadl na podtrženou jedničku, tým sebral síly, které mu zbyly, a po desetiletém čekání si plnými doušky užíváme medailový úspěch. Tento bronz má cenu zlata a vidět po finálovém utkání stoupat nahoru českou vlajku, to je pocit k nezaplacení. Jinak obrovská gratulace Finsku, to hrálo nejhezčí hokej a zaslouženě slaví zlato. 

Roman Červenka ovládl produktivitu, a jako správný kapitán patřil k nejlepším hráčům týmu, byl k nezastavení, a dostal se i do all-star týmu celého turnaje. Snad to stačí k tomu, aby zavřel hubu těm věčným pochybovačům o jeho výkonnosti. David Pastrňák vstřelil 7 gólů, spolu se dvěma hráči z Kanady obsadil první místo mezi střelci, ale jelikož odehrál o tři zápasy méně, patří titul nejlepšího střelce jemu. Po příjezdu nakopl celý tým a nejdůležitější představení předvedl proti USA v zápase o bronz, kdy dal hattrick. 

Nechci tady jmenovitě hodnotit každého hráče, to by bylo na delší článek a nerad bych zapomněl byť na nejmenší detail. Na tomhle mistrovství to byl TÝM, který to nikdy nevzdal, oklepal se z drtivé semifinálové porážky, aby poté nevídaným způsobem zvrátil průběh zápasu na svou stranu. 

Ať si říká kdo chce co chce, je to parádní úspěch. Cesta k němu byla plná překážek, ale neni nic hezčího, než si po konci zápasu říci či zařvat prosté a jednoduché "JE TO TAM! a s rukou na srdci a hrdým výrazem ve tváři vyslechnout tu nejhezčí českou melodii. A užívat si to, hledět na spokojené hráče, jimž se na krku houpají medaile, smát se, ťuknout si skleničkami, s pocitem, že tohle byl turnaj, na který bude celé hokejové Česko vzpomínat. S pocitem, že tento bronzový úspěch může být odrazovým můstkem pro další ročníky a generace, hlavně po tom, kdy český hokej tápal a cesta k medaili byla deset let zapovězená. Nikdy jsem neztratil víru v to, že ten úspěch znovu přijde, že je někde napsaný ve hvězdách, že se sejde parta hráčů, která si perfektně sedne v kabině i na ledě, a třeba sehraje naprosto famózní poslední třetinu tak, že naprosto zesměšní soupeře. 

Jak jsem řekl na letišti před příletem hráčů české televizi. "Já jim tu Kanadu odpouštim, protože to, co předvedli s Amerikou, bylo naprosto geniální, a doufám, že za rok minimálně takový úspěch zopakujeme". Tuhle řeč nakonec vystřihli 😂, nechali tam jen pár slov, ale to nic nemění na tom, že za rok se prostě zase sejdeme, budeme fandit a přát úspěch našemu týmu. 

Ať žije český hokej! 

Šumava 2021

Očkování

Doba si žádá rozhodnutí, které se nemusí líbit všem. Doba si žádá opatrnost, omezení aktivit či věcí, které jsme před pandemií mohli dělat zcela svobodně. Zvykli jsme si, měli jsme všechno a najednou jsme o spoustu věcí přišli. Přišla pandemie. A někteří to stále nechtějí pochopit či neustále zlehčují, lidé jsou na sebe zlí, postupem pandemie čím dál víc. Trošku bych poupravil slova "Udělejme tečku za koronavirem"... Nech se naočkovat, a pokud odmítáš, tak aspoň blbě nekecej. Jo, měj názor, ten ti nikdo nebere, ale pokud kecat dál chceš, tak vymysli jinej způsob, jak se tý pandemie zbavit. Dnes jsem podstoupil další očkování, víc pro to dělat zatím nemůžu. Někdo si klade otázku, proč to podstupovat, když jde o každého rozhodnutí. Tak já zkusim odpovědět za sebe. Zodpovědnost, svědomí, pocit neprovinilosti, pocit z toho, že jsem tou jehlou, kvůli který jsem strávil zanedbatelnejch čtvrt hodiny svýho života na očkovacím místě v naprosto přátelské atmosféře, aspoň trochu (stejně jako dosud přes 3 miliardy lidí na týhle krásný planetě) přispěl k tomu, abychom se měli zase jako dřív. A dělám to i kvůli příbuzným, kvůli rodině, zkrátka lidem, se kterými trávím nějaký čas, a vůbec, kvůli všem lidem, kterým není lhostejná celoplanetární společnost. Doba je zlá a já si upřímně neumím představit ty výčitky svědomí, kdyby někdo potenciálně skončil v nemocnici, či snad nedej bože zemřel, třeba i proto, že chytil covid ode mne, pokud bych z důvodu nesmyslné odmítavosti nebyl očkován. Je to na každém, ale občas je dobrý si jen tak prostě sednout a zamyslet se 🙌 #covid #pfizer #ockovani

Schumacher

Nemálo osobností si zasloužilo vlastní film, film o sobě, o svém životě. Ale filmů o LEGENDÁCH není mnoho. 15.září 2021, Netflix a film s jednoduchým názvem. SCHUMACHER! Natěšenost veliká... Těchto pár slov jsem si prostě musel den před premiérou filmu napsat na profil. 

Občas se tak zamyslím a pořád vlastně nechci věřit tomu, že se Michaelovi stala ta nehoda. Od dětství jsem mu fandil, vyrůstal v dobách jeho největších úspěchů, přivedl mě ke sledování formule 1. A teď už o něm 8 let vůbec neslyšíme, strašně to letí. Je naivní přehnaně věřit a říkat, že je třeba v rámci možností schopen relativně fungovat a jen se "schovává" před veřejností. To by se v dnešní době těžko utajilo. Těžko se mi to píše, ale je to prostě špatný, špatný. Pořád je to ale člověk jako my a každý má osud daný a nezvratný... Dokument ještě více ukázal Schumiho velikost, profesionalitu, obětavost, rodinnou stránku, ale i části kariéry, při kterých ho mnozí nesnášeli. A tohle všechno z něho dělá nedotknutelnou legendu, která udává motoristickému sportu směr a která nebude nikdy zapomenuta. Film je skvělý, tvůrcům patří velký dík. Na konci jsem měl dost vlhký oči, zejména ve chvíli, kdy se slzami v očích mluvila Schumiho manželka a syn Mick o tom, jak by moc rád s tátou mluvil o závodění, ale nejde to. I v dobách zlých je třeba přát všechno nejlepší. Schumi, drž se!!!

Tečka

Edit 20.1.2022 - třetí, pro mě respektive druhá dávka (na podzim mi píchli v Praze na hlaváku Johnsona) , opět na očkovacím místě bez registrace v centru Černý Most v Praze. Tak snad už opravdu tečka... 

"Tady děláme tečku za koronavirem". "Očkujeme tady a teď". Když jsem prošel kolem těchto nápisů, po vyřízení pár papírů bylo během půl hodinky hotovo včetně patnáctiminutového klidu po aplikaci vakcíny.  Mám to za sebou. Konečně. V Praze na hlavním nádraží, kde bez předchozí registrace aplikují jednodávkovou vakcínu Janssen od firmy Johnson & Johnson. V životě by mě před touhle debilní dobou nenapadlo, že se jednou nechám naočkovat v Praze na hlaváku.  

Od začátku jsem se tomu nijak zásadně zuby nehty nebránil. Na konci zimy letošního roku domů zavítal jakýsi okem neviditelný milý pán Covid, přicestoval dokonce až z Číny. Sednul si na plíce, unavoval z ničeho, připravil o čich i chuť, výrazně zpomalil chůzi. Zkrátka, takhle jsem se v životě ještě nikdy necítil. Žádná chřipečka, nýbrž pěkná svině. Bylo to v době, kdy přicházel (snad už) vrchol pandemie. Když na to zpětně pohlédnu, jsem docela rád, že jsem byl doma zavřenej, zatímco venku byly mrazy a ne nějaký brutální třicítky, protože takový vedro by v paneláku bylo solidní utrpení, i když je fakt, že vzhledem ke stavu, v jakym člověk byl, bylo fuk jestli teplo nebo zima, hlavně že žije. "Buďte doma, nikam nechoďte, izolujte se, prášky neberte, moc nezaberou". Jen pár slov, která zazněla telefonem z hygieny jen pár hodin po pozitivním testu. Ještě že jsme si pár dní zpátky pořádně nakoupili zásoby jídla a pití. Jako bychom to tušili, protože když jsme ten nákup uklízeli, covid už stál vysmátej za dveřma.

Průběhu nemoci věnuji samostatný článek - https://jindra91.blogspot.com/2021/03/pozitivnispisovne-i-nespisovne-o.html. 

Když se blížil konec lhůty, kdy šlo na různých místech předkládat potvrzení o prodělání nemoci, tj. 180 dní, člověk automaticky přemýšlí, co dál. I vzhledem k okolnostem, k nařízení, které vláda vydává. Normálně smýšlející člověk přece musí dospět k názoru, že očkování je opravdu jediná možnost, jak se těch všech patálií zbavit. Samozřejmě,, že jsou mezi námi lidé, kteří se očkování bojí, nepodporují ho, nebo mají zdravotní problémy, které jim očkování z různých důvodů nedovolí. Bavili jsme se i o testu na protilátky. V první chvíli jsem říkal, že by mě na jednu stranu zajímala jejich výše, jenže druhá stránka byla ta, že i kdyby byla hladina vysoká, nikde by vám to neuznávali. Svým způsobem by to tak bylo vyhozených 5 stovek či kolik to stojí. Okej, kdyby to uznávali, neměl bych s tim pětikilem problém, ale pořád by to mohly bejt vyhozený prachy, když by pak řekli, že těch protilátek mám málo. Další otázka je, jak dlouho by ten papír o protilátkách platil. Nemyslím si, že by to bylo třeba těch 180 dní jako po prodělání covidu. A vyhazovat prachy do luftu nikdo nechce. Ministerstvo to shodilo ze stolu, v těchto dnech se o tom zase diskutuje. Jen důkaz toho, že kolem toho panuje velká nejistota. Navíc je prokázáno, že i přes vysokou hodnotu protilátek lze bezpečně očkovat. 

Za pár dní by mi skončila ta půlroční lhůta od prodělání nemoci. Co pak? Ty zmíněné dosud neschválené protilátky nebo z různých důvodů takřka neustále testování? Když jsem se tak zamyslel nad tim, kde všude vyžadují či ještě budou vyžadovat potvrzení o bezinfekčnosti, pomalu jsem k očkování spěl.  Pročetl či poslechl jsem si dost materiálu na to, abych se ujistil, že se opravdu není čeho bát. Vždyť očkování jsou i na další nemoce, nemoce, které už byly téměř vymýceny. Kolik už toho do nás v životě napíchali? Dost. Je to blbá doba, názory lidí se různí, ale nikdo nikomu by do toho neměl mluvit, protože jde o svobodné rozhodování, zda se nechat nebo nenechat očkovat. V závěru je na každém, jak koho chce chránit. Pokud to očkování má pomoci, tak prostě pomůže, děj se co děj, ale nebude to ze dne na den. Už jsem se o tý dnešní jedný malinký jehle na hlaváku v Praze docela rozepsal, ale nedá mi to, a chci se tímto podělit o svůj názor, kterej mi snad nikdo nevezme. Jak jinak tu pandemii překonat? Zavřem se znova doma, budem na všechno nadávat, ničemu nevěřit, nebo si necháme píchnout těch pár mililitrů, který nám ulehčej život, nebo lépe, vrátí ho do normálu? Není se čeho bát. Nevěřte nepodloženým informacím, třeba fámám, že očkování způsobuje neplodnost. Přece do nás nebudou rvát něco, co by způsobovalo další problémy, protože kdyby nás chtěli přizabít či zabít, už by to dávno udělali. Přikládám pár odkazů, ze kterých jsem čerpal informace.

https://www.zpmvcr.cz/o-nas/covid-19/ockovani-proti-covidu-19-nejdulezitejsi-otazky-a-odpovedi

https://www.zpmvcr.cz/o-nas/aktuality/cesti-vakcinologove-a-gynekologove-ockovani-tehotnych-proti-covidu-je-mozne?gclid=Cj0KCQjw-NaJBhDsARIsAAja6dN7-pFLTqu0pwWvFBFvfTzQHVm2DsiwtfcabAMLcKJa1AJmye0qtcYaApUzEALw_wcB

https://www.lekarna.cz/clanek/jak-se-pripravit-na-ockovani-proti-nemoci-covid-19/

https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/coronavirus/covid-19-research-and-vaccines/

Bylo to skoro jako u praktika. Milá paní u vstupu mi dala formulář, kde jsem vyplnil jméno, telefon, email, vyškrtal zdravotní problémy. Potom jsem paní u počítače předal občanku a kartičku zdravotní pojišťovny, posléze čekal, až si mě zavolá doktorka, která mě po krátkém vyslechnutí a ujištění, že je vakcína bezpečná, poslala o místnost vedle, kde se mě ujaly dvě milé sestřičky. "Tak, a je to". "Fakt, ani jsem to necejtil". A je to. Vedle u východu jsem chvilku počkal, kdyby se náhodou objevily rychlé reakce na vakcínu. Nic neproběhlo. Za svůj dosud třicetiletý život jsem s žádnou vakcínou problém neměl. Chodili tam staří, mladí, dokonce tam byla těhotná paní. Ať na to má každej názor jakej má, napsal jsem co jsem napsal. Na závěr jen dodám to, že po sundání respirátoru po výlezu z metra jsem se snad poprvé v covidové době cítil jaksi svobodně, protože jsem, a pevně v to doufám, jako jeden z těch téměř šesti milionů lidí v ČR (a třem miliardám na planetě) s ukončeným očkováním, přispěl k tomu, aby jsme ty náhubky jednou provždy sundali a tahle vleklá pandemie šla konečně do prdele.  Noc po očkování jsem měl cítil menší horečku, potom pár dní bolest ramena. Naprosto běžná reakce. Pevné zdraví všem! Tečka. 

Čtvrtfinále? Tenhle tým se mi líbí!

Plný stadion a skvělý výkon, byť s jistou dávkou štěstěny, ale to je fotbal. Kombinace, která v osmifinále evropského fotbalového šampionátu sebrala vítr z plachet Nizozemsku. Od začátku turnaje, ale vlastně už od určité fáze kvalifikace, se nemůžu zbavit pocitu, že tým, který se poslední dobou schází v barvách českého národního týmu, na to prostě má, na úspěch. Už postup do čtvrtfinále úspěchem je, a teď už se může stát všechno. Koukněte na Francii, na velkého favorita. Ta padla se Švýcarskem po snad až mimozemském fotbalovém představení, při kterém tepala srdce všech fotbalových příznivců. Nizozemci vyhráli svou skupinu, ale pak narazili na skvěle takticky připravený tým trenéra Šilhavého, na v životní formě hrající Holeše, Schicka, Součka, Vaclíka či Coufala atd. Nechci tu přihlížet na výkony hráčů individuálně, protože bych na něco určitě zapomněl, a to by nebylo fér. Řeknu to celé tak, že takhle pracuje TÝM, výborně poskládaný. Nemusíme mít fotbalisty hračičky, kteří nějakým způsobem vyčnívají, ale týmovost nahrazuje individuality a takhle se náš tým prezentuje. Po letech se na to prostě dobře kouká, nejsou to nějaké na zdařbůh nakopávané míče, každý ví co má hrát, má svou roli. Je to skvělá parta.

Do čtvrtfinále bych razil heslo, že vítězná sestava se nemění, takže i touto cestou prosím za všechny fanoušky českého týmu realizační tým, aby proti Dánsku poslal do boje tu sestavu, která nastoupila proti Nizozemsku. A ať už ten zápas dopadne jakkoliv, užijem si ho, užijí si jej hráči, kteří mají zlomové fáze turnaje za sebou. Dalo by se říci, že mají co do úspěchu splněno, ale ten hlad a chuť na to dojít co nejdál je teď ještě několikanásobně větší. Za poslední léta máme tým, který se mi prostě líbí. V sobotu prostě Dánsko porazíme, protože na to máme! Co víc napsat? :-) 

Rozhledna Doubravka - Praha

MAPA: https://www.google.cz/maps/place/Rozhledna+DOUBRAVKA+XIV/@50.0963096,14.5550708,16.22z/data=!4m5!3m4!1s0x470bede6ea9e850d:0xe4475c206352bcdd!8m2!3d50.097257!4d14.5572237

Covidoví experti a Suezský průplav

 

Praha v době covidové (FOTO)