8.12.2017 - Endy se dožil krásných 17-ti let. Díky za všechno, KAMARÁDE!

.....článek byl dopsán a zveřejněn 16.3.2018.....

Dnes (8.12.2017) zemřel náš pejsek Endy. Dožil se nádherného věku, 17-ti let a (skoro) šesti měsíců.

Dodnes si pamatuju chvíle, kdy jsem po smrti našeho předchozího pejska Baldíka, který po zakousnutí jiným psem zemřel ve čtyřech letech, odjel na tábor a skoro v každém dopise se během těch tří týdnů ptal rodičů, jestli už máme doma nového pejska. Nakonec vše dopadlo tak, že během prázdnin po táboře v roce 2000 jsme si pro nového pejska spolu s babičkou, která předloni zemřela, jeli do Přelouče, kde jsme si vyhlédli štěňátko středního pudlíka. Bylo mi devět let a mám v živé paměti, jak se Endy jako malinké štěňátko ke mně "přimotal". Babička v autě při návratu domů na Endyho pořád mluvila: "No Endy, už jseš nááááš" . Vyrůstal s námi a celý život prožil v rodinném domě.

A ze všeho toho smutku se musím vypsat, a to způsobem takovým, že na něho prostě všemi způsoby a co nejvíce zavzpomínám. Všechno budu mít v srdíčku, ale všechno si napsat není vůbec na škodu. Jako štěňátko třeba chodil s babičkou do krámu. Buď se nesl v kapse, nebo vezl na kárce s nákupem a bylo krásné z auta v onom správném okamžiku vidět, jak se hezky veze. Odmalička proháněl kočky, mordoval je, ale nezakousl, a v závěru se spolu pořád měli strašně rádi. Když babička vcházela do stodoly, tak mezi dveře dávala kárku, aby Endy nemohl projít a papat s kočkama, ale někdy si poradil, buď kárku odstrkal nebo přeskočil.

Jakožto pudlíkovi bylo třeba se mu hodně věnovat, udržovat ho ostříhaného a našesaného, protože tak jsou pudlíci nejhezčí. Jezdili jsme s ním k profi střihačům na Pašinku, nebo jsme si pak někoho volali domů, a nakonec ho taťka bral několikrát mašinkou. Mnohokrát ho doma v obýváku načesával, měl načechrané uši, pacičky, ocas, a byl to výstavní pejsek. Po výstavách jsme ale nejezdili. Byl neskutečně věrným pejskem, pořád se nám doma motal pod nohama, aby nám byl nablízku, spal s námi. Nejvíc s mamkou, ale když jsem byl třeba doma sám, tak byl pořád u mě, nebo když jsme s našima byli v práci/škole, byl celý den s babičkou. Prostě nás miloval. Když jsme přijížděli z práce/školy, tak jako malý a v té nejlepší kondici, na naše zavolání mezi dveřmi vyběhl od babičky z pokoje, poskákal nás, olízal, pak v chodbě popadl nějakého plyšáka (často takového šedého tuleně nebo plyšovou kočičí bačkoru) a běžel ho ukázat babičce, jako že jsme přijeli domů, šel jí to říct . Někdy samou radostí vynesl plyšáka ven. Jinak to bylo, když jsme se s našima vraceli z nějakého výletu, to s námi chvíli nemluvil, jako by trucoval, že jsme ho nevzali s sebou. Seděli jsme v obýváku a on ležel u babičky. Někdy babička s Endym čekala venku na lavičce a Endy dlouho koukal do vrat a čekal na páníčky. Jak vždycky přiběhl k autu, to bylo krásné.

Když jsem byl doma s babičkou, byl s ní, ale kolikrát se přišel podívat ke mně do pokoje na kontrolu. Někdy u mě zůstal spinkat, skočil mi do peřiny do nohou, nebo jen nahlédl mezi dveřmi, zjistil že jsem v pořádku a šel zase za babičkou. Často si jako správný pudl vyžadoval pozornost, a byl to i takový obranář kuchyně. Nezapomenu na chvilky, když mamka s babičkou vařili v kuchyni nějaký maso, Endy čekal, až kousek dostane, a já normálně nemohl projít kuchyní, protože na mě vrčel, nemohl jsem se totiž přiblížit k masu. Těch štípanců a kousanců, co nám všem způsobil, bylo nespočet. V posteli spával většinou s mamkou, ale když jsem byl s babičkou doma, chodil spát někdy ke mě do postele a lehal si k nohám. Neměl rád, když jimi někdo hýbal , a tak to občas odnesla ponožka. Ale nikdy nebyl agresivní, byl velmi hravý, miloval běhání, skákání, venkovní procházky. Hrozně rád chtěl házet hopíky, v obýváku kvůli nim zabíhal za stěnu, my mu je tam házeli a on nám je nosil zpátky. Ty chvilky, když vyběhl zpoza stěny s hopíkem v pusince, budu mít pořád před očima. Byl neúnavný. Někdy jsem mu hopíka dal do kouta a pak mu chtěl zabránit, aby se přes mě nedostal. Tak mě prostě přeskočil. Ale nosil nám hopíky i do vany , vždy přiběhl s hopíkem - žbluňk do vany, hodili jsme mu a znovu, zaštěkal si a chtěl házet. A dostával ode mne malou čepičku pěny na hlavu. "Dáme čepičku, jo?" říkal jsem mu. Měl rád hrabání ve hlíně. Na zahradě vyběhl na stráň, zavolali jsme na něj, že je tam myšička, on zbystřil a začal nořit čumák do hlíny. Mnohokrát přišel celý s hubičkou celou od hlíny. Byl to i pejsek statečný, protože když u nás byly v roce 2013 povodně, tak se s námi evakuoval chůzí do vedlejší vesnice.

Těch úsměvných chvilek s ním bylo strašně moc a ze srdce nevymizí. Mamku v ložnici budil o víkendu klidně v pět ráno, protože pan pes byl prostě vyspalý, a chtěl jít do obýváku nebo ven. Štouchal do mamky, rošťácky poštěkával, chtěl vstávat a přemístit se. Mamka: "Pojď, jdeme vzbudit kluka do pokojíčku, běž tam na něj, sežer ho!". Endy přiběhl, olízal mi obličej a štěkal, abych vstával. Přitiskl jsem si ho v posteli, hladil ho a on se spokojeně smál. Další krásnou vzpomínku mám, že když jsem jedl v křesle párky, on vyskočil ke mně, žvýknul mě do ruky, zavrčel, a párek mi ukradl. Jeden večer v létě cca 3 4 roky zpátky měl bejt na obloze nějakej superměsíc či co, prostě zvětšenej Měsíček v úplňku, táta šel na zahradu se na něj podívat a Endy mezitím nakadil na chodníček vedoucí na zahradu, a když se táta vracel, šláp přesně do toho lejna. S mamkou jsme se mohli prorvat smíchy, já raději utekl se schovat do garáže, málem jsem se smíchy udusil. Endy miloval i lidi kolem, sousedy atd. Věděl, kdo se k němu chová hezky, a k tomu člověku prostě rád chodil, olizoval ho, mazlil se. Jednoho souseda doslova miloval a bylo prostě krásný, když přiběhl do garáže a hned vyskočil k němu na křeslo, olízal ho a byl neskutečně rád, že ten člověk přišel na návštěvu.

V životě by mě nenapadlo, že by pes mohl milovat pití coly. Uměl bouchnout packou do flašky s colou, tak jsme mu nalili, a on s chutí vypil několik misek. On měl to bourání flašek na zemi ostatně velmi rád, dělal to když třeba chtěl nějaké jídlo ze stolu. Všechno porazil, protože chtěl papat. Neuvěřitelně jedl, někdy toho na posezení snědl víc než my a vymetal talíře do posledních kousků. "Dejte tomu mamutovi něco", dělali jsme si někdy srandu, když chtěl pořád něco jíst. Chutnalo mu fakt všechno, jedl i okurku, papriku, brambůrky . Dokud bylo něco na stole, hrozně ho to zajímalo.

V necelých čtrnácti letech prodělal jedné noci mrtvičku, běhal s hlavou do strany a motal se, ale po přeléčení léky od veterináře se z toho během pár týdnů dokázal oklepat a nebylo na něm poznat, že tu mrtvičku prodělal. Pořád běhal jako střela, někdy ho taťka rozdováděl tak, že na dvorečku běhal rychle pořád dokola a honili jsme se navzájem, byla to veliká sranda . Nebo se rozeběhl ke kočkám, když dostali papání, všechny vyhnal a jídlo bylo jen jeho . Rád chodil na procházky, všude si všechno značkoval. Když někdo zachrastil vodítkem a obojkem, hned byl v pozoru. A také doslova miloval cestování autem. Seděl na zadní sedačce a užíval si koukání s okýnka. Někdy stačilo ukázat na auto, říci" "Pojedeme pá, pojedeme pá?" a začal vesele štěkat a těšit se do auta. Jezdil s námi na nákupy. Když jsme se vraceli, trpělivě nás vyhlížel skrz okýnko převážně v naší červené Felicii a bylo prostě super vidět ten jeho natěšený výraz, když nás viděl přicházet. Pak div radostí nepřeskočil sedačky do kufru . Nejdelší výlet s námi absolvoval do Liberce.

Když jsme v obýváku koukali na televizi, hrozně rád chodil k mamce na gauč a lehl si jí za záda, to přímo miloval. Neměl rád, když jsem ho zlobil, například hýbal rukou nebo nohou blízko něho - riskoval jsem tím menší kousanec a vyhození děravých ponožek. Miloval i sníh. Kolikrát přišel zvenku a packy měl obalené sněhem, a stejně jako hopíky milovala házení sněhových koulí. O chození ven si říkal tím, že u vchodových dveří packou bouchal do klíčů a štěknul si, v tomto byl velmi chytrý. Nebo když jsme byli v obýváku, on spal, zvedl se, došel se napít, pak objel křeslo, utřel si pusinku do potahu a odeběhl ke dveřím. Mamka: "Hele, psíče ujelo, chce ven". Pak se ozval štěkot a klíče. Seběhl tři schody, prohnal kočky, oběhl barák, vykonal potřeby a šel domů. Vyskočil po schodech, sedl si ke dveřím, zaškrábal, štěkl si, když chtěl pustit. Posledních pár měsíců jsme pro něho museli chodit i doprostřed dvorečka, jelikož už neměl tolik orientaci.

Do šestnácti let byl velmi vitální, a nezlomilo ho ani vykloubení kyčle, když mi nešťastně v září 2016 skočil z postele na plovoucí podlahu. Nožičku mu zafixovali, svázali s druhou, aby mu neujížděla, a za pár týdnů byl v pohodě, i když nožičky už měl trošku slabší. Po smrti babičky byl přes den doma sám, když nám s rodiči vycházela denní směna. Ale že bylo doma načůráno a nakakáno (byl naučen na podložky, v posledních týdnech už čůral a kadil všude), to nám ani trochu nevadilo. Vždy jsme to samozřejmě uklidili. Co měl pejsek dělat, když byl celý den zavřený doma a jiná možnost nebyla. Když jsem měl odpolední směnu či o chvíli dříve ještě noční, tak to bylo dobrý, protože pořád byl s někým doma. Dokud dobře viděl, dokázal si o puštění ven krásně říci. Doběhl ke dveřím a štěkl si.

Poslední měsíce přestával slyšet i vidět úplně a bylo vidět, že spoléhá už jen na čich. Začal narážet do různých předmětů, museli jsme se mu více věnovat, hlavně když jsme ho pouštěli ven. Schody jsme nechěli, aby sbíhal, ale někdy proklouzl a skočil z toho vrchního až dolů (cca metr), ale byl v pohodě. Chuť do života i přes přicházející stáří neztrácel, pořád velmi vydatně (a všechno) jedl. O letních prázdninách 2017 prodělal zánět dásní, tekla mu krev z pusinky, ale díky lékům se z toho dostal a měl vůli dál žít a nevzdávat to, i když jednu chvíli jsme se o něho už báli.

Přežil dalšího skoro půl roku. Neviděl, neslyšel, ale pořád žil nejlépe, jak mohl. Většinu dne prospal, ale pořád jinak chtěl chodit, jedl, pil. Poslední tři dny už jen ležel, nešlo mu vstát, i když to několikrát neúspěšně zkusil. Když jsem ho postavil a šel ho vyvenčit s vírou, že bude lépe, tak ztrácel koordinaci. Už to bylo špatné, nejedl, nepil, jen ležel a smutně poštěkával, až nás to rvalo za srdce. Naposledy snědl ve středu kousek řízku, který měl celý život tak rád a ve čtvrtek se naposledy maličko s mojí pomocí napil. Navíc se do něho v posledních dnech pustily blešky, asi i vzhledem ke stáří, nikdy předtím je neměl. Snažili jsme se mu pomáhat, jak to šlo. V pátek 8. prosince jsme usoudili, že nechceme, aby se dál trápil a my s ním. Rodiče Enušku odvezli do Kolína na veterinu nechat uspat. Asi jen tak nezapomenu na chvilku, kdy jsem pozoroval, jak náš červený Peugeot 2008 vyjel z vrat a zmizel z dohledu. Zabouchl jsem vrata a šíleně se rozplakal. Sednul jsem si do garáže a nebyl schopen zadržet slzy, ani jsem nechtěl, protože to ze mě létalo zcela přirozeně. Hlavou mi začalo procházet všechno, co jsem s Endym prožil a vědomí toho, že ho už nikdy neuvidím živého, mi vlévala další slzy do očí.

Doktor když Endyho viděl, řekl, že by nám do dalšího dne zřejmě nepřežil, a že jsme se s tím uspáním rozhodli správně a že si to v žádném případě nemáme vyčítat. Endy nezemřel, ale usnul, bohužel již napořád. Když naši dorazili domů, první slovo, co jsem řekl, bylo takové smutné optání "Hotovo?" Mamka jen kývla. Chvíli jsem se ze všeho sbíral, a pak se šel s Endym rozloučit do auta, kde již bezvládný ležel v kufru a měl pootevřená ty svá krásná očička. Mluvil jsem k němu, hladil si ho, dal mu pusinku, a nechtěl uvěřit realitě. Po pár desítkách minutách jsme ho zabalili do ovčí deky a pochovali na zahradě. To byl také velmi silný okamžik, jen těžko popsatelný. Do hrobečku jsme mu dali jeho milovaného hopíka, jednoho psího plyšáka, vodítko, obojek, košík.

Milovali jsme ho z celého srdce, byl to skvělý kamarád, a právoplatný člen rodiny. 17 let a necelých šest měsíců je nádherný věk a ta doba prostě udělala své. Endy odešel zcela přirozenou cestou a příliš se netrápil, a to je na tom všem smutku krásné. Na chvilky s ním nikdy nezapomeneme, ten pejsek žil celý život naplno a když tušil, že přichází jeho chvíle, dal nám to najevo tím již zmiňovaným štěkotem. Ještě ve středu se dobýval do bývalého pokoje babičky, a v noci přišel z ložnice od našich ke mě k pokoji. Jakoby se loučil, protože den po tom mu došly síly. Vzpomínky zůstanou, nikdy neodejdou, a nikdo nám je nevezme. Pořád tu bude s námi, na zahradě v hrobečku natočený hlavičkou k domu. Na fotkách, ale hlavně - v myslích a v srdíčkách. Měl jsem ho jako malého brášku. Byl to neuvěřitelný pejsek s obrovskou chutí do života, a žil naplno, do poslední chvíle. DĚKUJI TI ENDY ZA KRÁSNÝCH 17 LET S TEBOU.

Endy, a pejskové jako on, byli, jsou a budou symbolem a zářným příkladem věrnosti, oddanosti, kamarádství. Kdyby se takto chovali lidé, nebyly by války, nikdo by nikomu nic nezáviděl. Pro někoho jsou to "jen" psi. To "jen" dávám do uvozovek zcela záměrně, protože si se vší radostí i touto cestou rýpnu do těch hnusných šmejdů, kterým je jedno, když někde pejska vyhodí z auta či týrá nebo zahodí na ulici a dál ho nezajímá. Do pekla...ne....přímo do PRDELE s takovými zvěrstvy, která žijí mezi námi. Jak by se to líbilo jim, kdybych je nakop, týral, vyhodil uprostřed lesa z auta? Fuj! Nesnášim tyhle lidi! Rve to za zvířata milující srdce! A proto nemám rád ty zprávy v novinách či televizi atd, že se někde ztratil pejsek nebo ho někdo někde pohodil či něco podobného, hrozného.

Bolest a nářek nad ztrátou psího kamarádíčka jsou samozřejmě obrovské, a naprosto přirozené, od chvíle rozhodnutí s rodiči o uspání jsem probrečel dobrých několik hodin. Nejvíce ve chvílích, kdy s ním naši jeli do Kolína, na jeho poslední cestu k veterinářům na klinice "U Kašpara", kteří nám s Endym hodněkrát pomohli. Poděkování samozřejmě patří i veterinární nemocnici v Českém Brodě, kam jsme s ním jezdili na očkování a kde nám ho dali do kupy po tom vykloubení kyčle (dvakrát, protože ta nožička mu vypadla dvakrát). Říkáme si, že měl s námi krásný, a hlavně dlouhý život. Vzpomínáme na něho nádherně a těch vzpomínek je obrovská spousta a ve všem tom počátečním smutku se nad tím člověk musí i zasmát. Nelze jen truchlit. Skončila jedna krásná sedmnáctiletá životní etapa, a to je prostě život, který i přes tuto převelikou ztrátu půjde dál. Chce to jen čas. Endy by určitě nechtěl, abychom plakali. Měj se tam v tom nebíčku krásně, KAMARÁDE!