Jindrův blog: Formule 1 - Německo (Hockenheimring) 2018

Středa 18.července 2018

Vstáváme před osmou hodinou, čas nás nehoní, a to protože je středa. Oproti minulé návštěvě Rakouska před třemi lety jsme se vzhledem k dění na okruhu poučili, a to v tom, že nevyrážíme ve čtvrtek, kdy je na programu pit-walk, nebo-li prohlídka boxů. Nestresujeme se tím, aby jsme to v pohodě stihli. Středa, dojedeme do Německa, ubytujeme se, a ve čtvrtek v klidu vyrazíme na okruh a během víkendu vymyslíme i další program, protože jen na Hockenheimringu strávit prodloužený víkend nechceme.

Kousek od Říčan nás postihla taková nepříjemnost. Proti nám jel "konvoj" kombajnů, a bylo tak třeba uhnout hodně do strany až k chodníku. Pomaličku popojíždíme ke kraji silnice a najednou se ozvala šílená rána od podlahy. Ten kanál, až nesmyslně hluboký, nebyl díky vysoké trávě vidět. Auto to odneslo "jen" uraženým plastem u prahu, pojízdné bylo. Po krátké zběžné kontrole pokračujeme dále, ale zadky se nám sakra stáhly, měli jsme štěstí. Možná naše blbost, ale myslíte, že nám někdo z ostatních řidičů zastavil a alespoň se zeptal, jestli je všechno OK? Vůbec, ale to je mentalita většiny českých řidičů. Ale ani mě to nemrzí, o život v tomto případě nešlo. Ale každej z projíždějících z nás měl solidní divadlo. "Beztak za tom moh den debil v tom Sanderu", říkal táta. Dlouho jsme ho nemohli předjet, i když jel jak s hnojem, a pak jely kombajny... Kousek za Prahou nás postihla první kolona, náklaďák s bagrem se nevešel do tunelu a zablokoval silnici. Neboural, jen byl moc vysoký. Stojíme 10 minut a valíme dál. Najíždíme na dálnici D5 směr Plzeň. U prvního McDonalda stavíme na snídani. Míchaná vajíčka, kafe, pohodička, vydatná snídaně. Na přilehlé benzině kupuje táta starou dobrou izolačku a fixuje plast na autě, aby neuletěl.

Že jsou silnice plný magorů, to je známá věc, ale když na dálnici potkáte důchodce v malym Chevroletu, jak blokuje levej pruh a nereaguje na světla či klakson, to je k pláči. Navíc jede 80, pomaleji než kamiony v pravém pruhu. "Asi jede pro důchod", smějeme se. Po jedenácté hodině se nacházíme 200 km od Norimberku a i když máme samozřejmě puštěnou navigaci, je to pro nás dobrý orientační bod, jelikož pod Norimberkem najedeme na jinou dálnici. Na benzině MOL před Rozvadovem tankujeme a děláme pauzu. Před půl jednou projíždíme hranicí, z navigace mizí limit 130 km/h a začíná platit německá neomezená rychlost, krájet kilometry a čas teď můžeme rychleji. Do místa ubytování ve městě Mörlenbach zbývá něco přes 350 km. Pod Norimberkem děláme další pauzu, je půl druhé a před námi 220 km. Od začátku cesty panuje slunečné počasí, klimatizace frčí, dálnice jsou vzhledem ke stavebním úpravám poměrně často ucpané, ale pořád se jede poměrně dobře, nikde to vyloženě nestojí. Ve čtyři tankujeme, do cíle zbývá 40 km, těla máme trošku rozlámaná a těšíme se, až v Mörlenbachu vyskočíme z auta a do příštího zde hezky zregenerujeme.

Po páté hodině již přijíždíme do městečka Mörlenbach, kličkujeme mezi úzkými uličkami a hledáme náš prozatímní domov. Ulice St. Wendelinus StraBe, v překladu ulice Sv. Václava. Auto necháváme stát v ulici a jdeme se nahlásit místním obyvatelům. Vypadá to jako rodinná rezinence, vítají nás tři psi. Po chvilce přichází příjemná postarší paní a vřele nás vítá. Lámanou angličtinou se tak nějak bavíme, ukazujeme potvrzení o rezervaci a jdeme se podívat na místo, kde budeme následujících 5 dní ubytovaní. Paní nám ukazuje parkovací místo, které je jen naše, ihned před vchodem, a poté společně vstupujeme do bytu. Vše nové, upravené, zařízené, s klidem by se tu dalo žít. Zařízená kuchyň, dvě ložnice, obývák, koupelna, terasa. Paní poradila, kde nakupovat plus další užitečné rady a že se v případě problémů máme kdykoliv ozvat. Popřála nám krásný pobyt a teď už to bylo jen na nás. Tímto oficiálně začal náš pobyt v Mörlenbachu. Ale co je paráda? Paráda je to, že to máme kousek na Hockenheimring, zhruba 40 km a půl hodinky cesty. Vybrali jsme krásné ubytování, za skvělou cenu, blizkoučko okruhu, 5 nocí na jednoho 2200 Kč. Vynadaváme věci z auta, okukujeme prostory ubytování a vyrážíme na nákup do nedalekého Lidlu, jen 400 metrů vzdáleného. Ale jedeme autem, protože tu jsou slušné kopce, doslova krpály. Když přijdeme k pečivu, koukáme jak ty bagetky vyndat, protože holou rukou to nejde. Nabírá se totiž "naběračkou", aby bagetky nikdo neohmatal, což vidíme poprvé. Nic velkého k jídlu nevymýšlíme, bereme salámy, sýry, hotová jídla, dnešní večeři, snídani. Venku praží sluníčko, je modrá obloha a 30°C k tomu. Vracíme se na ubytování a s radostí otevíráme pivko na zchlazení. Dáváme panáčka Becherovky na oslavu toho, jak skvěle jsme dneška všechno zvládli. K večeru pozorujeme nádherný západ Slunce, přímo naproti příjezdové cestě. Po desáté hodině uleháme do postelí a těšíme se na čtvrtek, protože den zahájíme tím, že vyrazíme do rodného města současného pilota Ferrari, Sebastiana Vettela, Heppenheimu, který je jen několik málo kilometrů odsud.

Čtvrtek 19. července 2018

Budík před osmou, lehká snídaně v podobě houstiček se sýrem a salámem, zapíjíme džusem a kafíčkem. V dnešním plánu je návštěva Heppenheimu a odpoledne prohlídka pit-lane na Hockenheimu. A pokud zbyde mezi tím čas, dojedeme se ještě někam podívat. Heppenheim je od Mörlenbachu vzdálen pouhých 13 km, což v klikatých zatáčkách v lesích zvládáme za 20 minut. Když navigace hlásí "jste v cíli", po levé straně vidíme "barák" s červenobílou fasádou, a vidíme tak místo, kde žije rodina čtyřnásobného šampiona a kde v minulosti žil i on sám. Naproti nás po výlezu z auta vítá krásná bílá kočička, kterou nenazveme jinak než "Vettel-kočka", a když přejdeme přes silnici přímo ke vchodu zmiňovaného stavení, jsme tu opravdu správně. Na zvoncích jsou jasná jména "Vettel".

Jelikož máme něco málo po deváté hodině a prohlídka boxů na okruhu začíná až v 16 hodin, hledáme, čím "zabít" čas. Po chvilce rozhodování volíme technické muzeum ve Speyeru (česky Špýr). Cesta zabrala 40 minut, město s nepřehlédnutelnou katedrálou Panny Marie a Svatého Štěpána nás vítá nejen pohledem na tuto krásnou a netypicou stavbu. Zajímá nás hlavně to muzeum. Auta, letadla, lodě, nebo třeba ponorka. Po hledání parkoviště díky jednomu zákazu vjezdu přijíždíme přímo před muzeum a již z dálky můžeme vidět Boeing 747 společnosti Lufthansa tyčící se v solidní výšce a je zdá se přístupný zevnitř. Pohled na okolí je předzvěstí toho, co nás tady v muzeu čeká. Už před hlavním vchodem hledíme na menší letouny z různých dob, hlavně z dob minulých. Vstupné činilo 13 euro na dospělou osobu. Nejprve se jdeme podívat do venkovní části muzea, protože ty všudypřítomné vrtulníky a letadla nás prostě fascinovaly. Nemůžu se vynadívat na bojovou helikoptéru, jejíž kulomety si říkaly o super fotky. A spoustu těch letadel je přístupných zevnitř, takže se naskýtá super možnost nahlédnout do útrob těch létajících skvostů. Ještě větší dojem na nás dělá "náklaďák" Antonov 22, obrovské letadlo, pod kterým když později stojíme, si nejde neříct: "Sakra jak tohle může lítat?" Smějící se

. Vycházíme po schodech a vkráčíme do jeho útrob. Velikánský nákladní prostor, po kterém se můžeme neomezeně pohybovat, můžeme se dočíst zajímavé informace a kouknout i na videa. Přes sklo lze nahlédnout i do pilotní kabiny. Na tohle museli mít vysokou školu, aby to mohli řídit, ne?", říkáme si po pohledu na ty všudipřítomné ovladače a tlačítka. Kolem Antonova tu mají vystavené stíhačky neměcké či americké armády. Nahlédnout se dá i do ponorky U9, která brázdila moře během první světové války. Po strmých schodech lezeme dovnitř a hned vidíme několik torpédometů. Vše v úzkých chodbách, řídící místnost, jídelna, záchod, sprcha, radary, neuvěřitelné množství přístrojů. Vedle ponorky stojí menší záchranářská loď, která sloužila jako menší nemocnice a byla zde poskytována první pomoc. Hledíme do operačního sálu, jídelny, společenské místnosti, ale i do strojovny. Vedle lodi koukáme na stíhačku MIG-21, německá letadla ze starších dob, nebo třeba stíhačky US-Air Force. Na palubu Boeingu 747 vycházím po schodech sám, na tátu i Jarunku to byla prý velká výška. V tomto typu letadla jsem loni letěl do USA, ale teď mám úžasnou možnost si to veliké letadlo projít v klidu. Bylo značně "oholené", ale hezky byla vidět konstrukce. Stálo mírně nakloněné, chvílemi bylo nepříjemné, člověk měl pocit, že letí, ale následná možnost projít se po křídla byla fantastická. A ten výhled na město. Krásně byla vidět katedrála. Ve vedlejší budově mají vesmírnou expozici včetně lunárního modulu Apolla 15 nebo ruského raketoplánu Buran, který sice nikdy neabsolvoval velikou misi, jen 2x obletěl kolem Země, ale i tak - vidět vrchol tehdejší kosmonautiky je báječné. V protější budově mají spoustu aut, lokomotivy, letadla, motorky, monopost Formule 1, nebo třeba trosku válečného letounu Messerschmitt. Na konci prohlídky kupujeme suvenýry v podobě pohledů, magnetek, samolepek, a před jednou hodinou odpolední vyrážíme směr okruh Hockenheimring, kde nás čeká prohlídka boxů. Třeba seženeme i nějaký ten podpis jezdce.

Do navigace dáváme jen okruh, parkování necháváme náhodě. Po příjezdu nás pořadatel odklání na parkoviště P2, a je docela úsměvné, že projíždíme pod nápisem "good-bye", přičemž na okruh jsme projížděli pod nápisem "welcome". Dobrý, pokračujeme na parkoviště, bereme s sebou potřebné věci, a vyrážíme kousek pěšky k okruhu. Procházíme podchodem a na kruháku se stáčíme vpravo. Vlevo od nás je vchod na tribunu Nördtribune, což je tribuna za první zatáčkou. Jdeme dále a nacházíme se vedle tribuny hlavní. F1 store, stánky, simulátory, pódium - zkrátka F1 Village. Fronta na vstup do boxů se tvoří, kupujeme program, zastavujeme u stánku s věcmi od Michaela Schumachera. A pak typicky po česku, vecpat se do fronty na hlavní tribunu. Tam začali pouštět kolem 14-té hodiny. Ukazujeme vstupenky, kontrola batohů, vycházíme schody a máme cílovou rovinku a boxy jako na dlani, plus několik dalších viditelných míst na trati. Mezi tím vším zjišťujeme, že jsme jaksi podělali výběr tribuny při koupi vstupenek. Máme Inen Tribune, stadion, říkám celkem s jistotou. Pak se ale zahledím, začnu se smát. Máme Nördtribune. No nevadí, ale šok to byl solidní. Ale kde se stala chyba? Zřejmě jsem se při výběru tribuny ukliknul o řádek níž/výš. Ale že jsem několik měsíců žil s jistotou dobrého výběru, to je mi vážně záhadou. No, to je fuk, hlavně že jsme tady, na okruhu Hockenheim, trávíme další formulovou dovolenou. Ještě že ty vstupenky tenkrát přivezlo UPS až do baráku. Vidíme trochu do boxů, sedíme na tribuně, pozorujeme okolí, a čekáme, až otevřou vchod do pit-lane.

Z CELÉHO TOHOTO NĚMECKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ JSEM UTVOŘIL NĚKOLIK VIDEÍ