Přirovnání, že celou kariéru jezdil v ohromných rychlostech v závodních monopostech a přivodil si úraz právě na lyžích, se mi moc nelíbí. Je to krutá rána osudu. Může se to stát každému, jinak, při jiných činnostech, nebo třeba po pádu ze schodů při běžné chůzi. A v tu chvíli je úplně jedno, jestli jste legendární sportovec nebo běžný občan. Prostě jste ve špatnou chvíli na špatném místě. Nejenom případ Michaela Schumachera ukázal, jak tenké hranice můžou být mezi normálním životem, úrazem, a smrtí.
Není snad jediného dne, kdybych alespoň trochu nepřemýšlel nad tím, jak pak se asi Schumi v těchto chvílích má, co právě prožívá, a hlavně, v jaké je kondici.
Říci to fanouškům a vlastně všem lidem prostřednictvím médií? Oznámit stav, ve kterém se legenda motorsportu nachází? Zkusím odpovědět. Oni nemůžou, rodina či manažerské zastoupení, protože média by to přiživilo ještě víc, a není mnoho případů, kvůli kterým hltají byť půl jediného pravdivého slova. Spustilo by to nepredstavitelně velkou lavinu telefonátů, dotazů na návštěvu, koukání přes zeď, neustálého fotografování, možná ještě ve větší míře, než tomu bylo před deseti lety bezprostředně po úrazu na svazích v Méribelu.
Michael se už 10 let neukázal na veřejnosti. 10 let! Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Dodnes si vzpomínám, co jsem ten den, kdy se Schumi zranil, dělal. A dnes to vypadá, že se nikdy oficiálně nedozvíme zdravotní stav legendárního pilota.
Řekl bych že fakt, že neunikla na veřejnost byť jediná aktuální fotografie, lékařská zpráva či prostě něco věrohodného související se zraněním, je velkým zázrakem, navíc v dnešní době, která se ve vodách internetu točí kolem sociálních sítí a šílených bulvárních deníků, které si dovolí zveřejnit rozhovor s Michalem skrz umělou inteligenci.
I když jsem Michaelův fanoušek, díky kterému již mnoho let sleduji formuli 1 a plně respektuji soukromí a rozhodování rodiny a lidí kolem Michaela, na jednu stranu bych chtěl strašně moc vědět, jak se můj idol z dětství právě teď někde tam ve vile ve Švýcarsku má.
Ale na stranu druhou, a to je pro mě a možná i pro všechny jako já nejdůležitější a nutí to se nad tím vším zamyslet, je to, že bude lepší, když si člověka, který mimořádně tučným písmem psal dějiny formule 1 a motorsportu jako takového, člověka, díky jehož charakteru a osobnosti začaly formuli 1 sledovat miliony lidí, budeme pamatovat jako vždy usměvavého a charismatického chlapíka, jehož radost z úspěchů a touha po vítězství povznesly formuli 1 a svět motorsportu na další úroveň.
Po těch letech, kdy se Michaelovi stal ten úraz, si čím dál více vážím chvil, kdy jsem měl možnost vidět svůj idol na trati v Monze v roce 2012. Již z autobusu bylo slyšet kvílení osmiválcových motorů, a jedno z prvních aut, které jsem na vlastní oči na cílové rovince spatřil, byl stříbrný Mercedes řízený pilotem s červenou přilbou. Když ten monopost prosvištěl pár metrů od nás a zmizel v dáli, jen jsem se usmál a pod vousy si řekl: "To byl Schumacher. On fakt existuje". Srdce mi tlouklo, uvěřil jsem, uvěřil jsem i tomu okamžiku. Ještě že nás tam s tátou mamka tehdy poslala, jako by tušila, že to bude poslední možnost, jak sedminásobného mistra světa spatřit na vlastní oči. To byl prostě zážitek jak hrom.
Stejně tak v motokárovém centru Michaela Schumachera v Kerpenu, kde jsem vyzkoušel jak vnitřní, tak venkovní trať, a ve druhém případě zajel třetí nejlepší čas z přítomných. Na výstavě v Marburgu jsem usedl do jednoho z Michaelových monopostů, v Kolíně nad Rýnem měl na dotek mnoho monopostů, se kterými Michael závodil, včetně Ferrari F2004, které patří mezi nejúspěšnější vozy historie formule 1.
Dopisuji tento článek a do očí mi jdou upřímné slzy.
Schumi, navždy budeš legenda! NAVŽDY!
Žádné komentáře:
Okomentovat