Kde domov můj?

Kde domov můj? Leckoho ihned napadne naše hymna. Těm, kteří sledují vědomostní soutěže, se ale určitě vybaví i soutěž právě s názvem "Kde domov můj?", kterou již několik let natáčí a vysílá Česká televize a jejíž neodmyslitelnou součástí je Aleš Háma, známý moderátor či herec. 

V roce 2020 v době covidu jsem si tak dlouho dělal srandu, až mě tam přihlásili. Pamatuji si, že jsem vyplňoval otázkový kvíz, pak už jen zbývalo čekat na chvíli, až se z televize ozvou. Jenže dlouho, hodně dlouho nic. Možná i díky covidu. Už jsem nedoufal.

Bylo 14.září 2023, probouzím se do dalšího dne, projíždím v mobilu novinky a když proběhne notifikace s emailem, kde jsem jedním okem zaregistroval slovo natáčení, myslel jsem, že je to jen nějaký spam. "Dobrý den, přihlásil jste do vědomostní soutěže Kde domov můj a byl vybrán pro natáčení této soutěže", stálo na začátku mailu. Když jsem ho přečetl celý, začal jsem se smát. Na otázku, proč se směju, říkám, že nic, pak jsem odešel a ze srandy email přeposlal manželce. Po chvilce jsem se vrátil a už bylo všechno jasný. "Ty vole já budu v televizi", nemohl jsem uvěřit. Tři roky čekání. 

Účast jsem odpovědí na email potvrdil, následně mi byla zaslána smlouva o učinkování v pořadu, kterou jsem si pečlivě pročetl. I když jsem byl každým přibližujícím se dnem k natáčení čím dál nervóznější, zároveň jsem se těšil, protože to bude zážitek na celý život. Když sledujete vědomostní soutěže, doma z gauče je to pohoda, to víme všechno, ale stát pak před kamerou s vědomím, že na nás koukají tisíce lidí, to už je jiná představa. Musí přijít dobré otázky, jen tak je šance na úspěch. A já tušil, že se mi stane přesný opak. 

Pár dní před natáčením jsem si připravoval, jak se v pořadu uvedu, kam pozvu, odkud jsem, a tak dále. Přeci jen mluvit na kameru poblíž pana Hámy je něco jiného než si doma mluvit u zrcadla či v klidu psát poznámky na papír. V hlavě jsem to měl, večer před natáčením jsem se jen modlil, aby to nebyl nějaký bůhvíjaký propadák. I když tam člověk jde tak trochu z hecu a zvědavosti, zároveň musí sám sobě důvěřovat v tom, že nějaké ty znalosti má, protože doma u televize mu to mnohdy jde a třeba trefí i finálovou otázku "dvakrát víc, nebo nic". A někdy to třeba nejde takřka vůbec. Pořád mi hlavou běželo, že mi určitě nepůjdou otázky k tělu a že tam budu stát jako panák, který krom pozdravu a uvedení se nakonec neřekne vůbec nic.

Je 2.10.2023, mám časovou rezervu půl hodiny, nervózně posedávám před vrátnicí České televize v Praze na Kavčích horách a očima bloudím po lidech, kteří by mohli být další potenciální soutěžící. Možná tenhle pán, ale po chvilce se ukáže, že nejspíš pracuje pro televizi. Škoda. Davovost pomáhá při nervozitě, ale tady je to otázka dvou dalších soutěžících. Pět minut před druhou hodinou sbírám odvahu, která mi po tom všem nadšení zbyla, vycházím schody na vrátnici a mezi dveřmi se začíná zjevovat velký stůl a za ním dvě recepční. Nevím na kterou promluvit, ale tak nakonec otočím hlavu mezi obě. "Dobrý den, já jdu na natáčení soutěže Kde domov můj". Předložil jsem občanku, paní si mě zapsala mezi dva další soutěžící, kteří se dle prázdných políček, jak jsem zpozoroval, ještě nedostavili. No, uvidíme. Sedám si na gauč v rohu a čekám, mezitím sepisuji část tohoto článku. Po očku sleduji přicházející lidi, zda se nemihne známá tvář z televize. Vlastně už se mihli Táňa Pauhofová (Román pro muže) a Ladislav Hampl (Okresní přebor), když jsem čekal venku. Jenže v tom stresu jsem je nechtěl odchytnout alespoň na fotku. Aleš Háma, ten je jasnej, toho potkám, ale co kdyby třeba ještě někdo další. Po chvilce přichází mladý pán, jedním uchem jde slyšet, že jde tam kam jdu já. Tak trošku nenápadně si jdu sednout poblíž něho, i protože abychom se vyhli nahánění z produkce. Kousek vedle sedí paní, takže to vypadá, že trojice soutěžících je komplet. 

Před čtvrt na tři přichází mladý pán z produkce a odvádí nás blíže studiu, které někoho z nás přiblíží výhře v soutěži. Ta cesta do šatny je celkem dlouhá, ale v milé atmosféře je nám nabídnuto pití a chvilka oddechu před samotným natáčením. Nikdy jsem nevypil tolik vody jako za tuhle chvilku mezi příchodem a následným odchodem do maskérny. Celkem jsme si pokecali o tom, kdo odkud je atd, ale bližší informace jsem i vzhledem k taktice nechtěl sdělovat, jelikož v soutěži je možnost přehodit otázku na soupeře. Před třetí hodinou vyplňujeme smlouvy o účasti v soutěži a odcházíme do maskérny. Rychlý proces, troška pudru, abych se neleskl, a je to. Košili jsem prý měl upravenou. Jdeme dál. 

O pár metrů dál se rozprostíralo studio soutěže. Jako v televizi, zbytek efektů se doladí při tvorbě pořadu. Vidím ty tři stolečky plus ten moderátorský, za kterým za chvíli stane samotný Aleš Háma. Je tu plátno naproti stolečkům, abychom dobře viděli na otázky. Následuje zkouška. Režisérka nás rozmisťuje dle jmen na stolečku, já mám ten poslední, tedy třetí. Kousek odsud byl štáb a asi deset kamer. Každou chvilku se přistihnu, že u stolečku stojím trochu křivě. Režisérka nám stručně řekne pravidla, co kdy kde jak. Poté na nás instalují mikrofony a každý z nás nahlas počítá do deseti, aby bylo vše naladěné. Následuje zkouška soutěže nanečisto a zda fungují tlačítka na přihlášení se k odpovědi. Jsem pohotový a ve střehu, nepohltila mě přílišná nervozita, na pár otázek se přihlásím první a odpovím, dvakrát dobře, dvakrát špatně. Dobře, teď se jen modlit, aby padly otázky, abych neodešel s pocitem, že jsem neodpověděl vůbec na nic, až se pojede naostro. Mezitím v zákulisí již postává pan Háma a můžeme jet naostro. 

"Dobrý den. Tak jdeme na to?", říká s úsměvem právě přicházející ke stolečku pan Háma. Všichni jen kývneme a můžeme začít. Začínáme pozdravem a pozvánkou na zajímavá místa v Česku. Bál jsem se, že před kamerou něco zakoktám, ale myslím, že jsem to dal se ctí. První kolo se skládá z osmi otázek a odpovědí a b c d, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku je 5 bodů, za špatnou odpověď dostávají body soupeři. U několika otázek jsem měl tušení o správné odpovědi, někde jsem použil vylučovací metodu, ale nepadla ani jedna otázka, u které bych si byl stoprocentně jistý. Tím pouhým tušením jsem přišel asi o 15 bodů, bál jsem se zariskovat. Upřímně, bylo to těžký a vše pod tíhou okamžiku. U jedné otázky jsem se ale přece jen přihlásil a odpověděl správně, i když jsem nahlas řekl, že už musím riskovat, protože jsem do poslední chvíle bojoval o postup. Nakonec z toho bylo 10 bodů. Za jednu dobře zodpovězenou otázku a dalších 5 bodů, protože jeden ze soupeřů odpověděl špatně. Měl jsem stejně bodů jako pozdější celkový vítěz, ale jeho do druhého kola posunula skutečnost, že měl o jednu správnou odpověď víc. Vzal jsem to sportovně, nic mi v tu chvíli nezbývalo, zachoval jsem úsměv na tváři a se ctí a pokorou se rozloučil s budoucími diváky. Prostě nešly mi na ruku otázky, zároveň člověk dostal záminku k tomu se dále vzdělávat a poznávat, protože stále je co poznávat a zajímavostí a hlavně faktů nebude nikdy dost. Odešel jsem ze záběru kamer a zbytek souteže pozoroval přímo ve studiu. 

Uvidí mě tisíce lidí, možná desítky tisíc lidí. A to je nejvíc. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, jak se říká. Budu v televizi, což se nepoštěstí každému. Nechci aby to znělo jako nějaká sebechvála, je to prostě tak jak to je a jsem za to sakra rád, za tu zkušenost. Trapas to úplně nebyl, což je na tom pozitivní. Ale pro mě je nejlepší pocit toho, že jsem prostě našel odvahu na to do tý televize jít, že jsem se odhodlal otestovat své znalosti na veřejnosti před spoustou kamer, na místě, kam jsem přišel úplně poprvé. Ještě před vstupem na recepci jsem se rozmýšlel, zda to nevzdat. Ale v tu chvíli jsem si musel říct, že život není o tom věci vzdávat, a že něco podobného už se nemusí opakovat. Dupnul jsem si, že se nemám čeho bát, že je jedno jak to dopadne, nahodil úsměv, oddechl si, vykročil pravou nohou, vše nechal osudu, a pomyslně rozrazil dveře do samotné legendární České televize, která mě provází celý život, do této chvíle jen na obrazovkách doma u televizního přijímače či jednou loni v rozhovoru na letišti po příletu bronzových hokejistů. Nebylo to konečně o tom sedět doma, ale bylo to o tom zkusit si to takhle naostro. Navíc v naprosto přátelské atmosféře, což přidá na prožitku. A je třeba radovat se z každé maličkosti.

Mám zase o zážitek navíc, navíc fotku s panem Hámou i jeho podpis. Je to velký sympaťák a člověk na svém místě, a jako televizní osobnost ho mám rád. Když na konci natáčení řekl, že to bylo super, tak jsem prostě byl spokojenej. Na chodbě jsme pak ještě chvíli kecali, vyfotili se. Potom říkal že ještě jede někam hrát divadlo. Dostali jsme upomínkové dárečky v podobě tašky s logem soutěže a fotku pana Hámy s podpisem. Když jsem odcházel, sršel jsem pocitem, že tohle musím zkusit někdy znovu. Můžete vyhrát, nebo se ztrapnit, či prostě jen zúčastnit, ale to, že jste byli v televizi, vám nikdo a nikdy nevezme. Zážitků totiž není nikdy dost a tohoto si budu cenit o to víc, že mi dodal touhu po tom nadále se vzdělávat, ať už historií, fakty, věčnými fakty, či prostě různými věcmi, kterými člověk může obohatit své znalosti. Česká republika je nádherná země, nabízí spoustu míst, kam se vydat, i o tom tento pořad je. Proto jsem na začátku pořadu pozval do města Kouřim, kde se nachází krásné muzeum lidových staveb či Lechův kámen, ke kterému se váže legenda o knížeti Lechovi, bratru praotce Čecha, který u kamene v Kouřimi zapálil oheň, aby dal znamení na horu Říp, kde se právě nacházel lid praotce Čecha. A díky kouři z plamenů pojmenoval město Kouřim. 

odkaz na web České televize, kde lze díl přehrát - Kde domov můj - 7.12.2023