Všechno začalo v pondělí, 1.3.2021. Večer jsem zalehl do postele, po dvou hodinách se ale probouzím a z ničeho nic nemůžu spát, do rána jen bdím, převaluju se, zoufalostí nadávám. Jelikož momentálně nechodím do práce, zdržoval jsem se více méně na bytě, ven vycházel jen pro případ nákupu, občas zajel na den dva k našim. Ve středu se manželka vrátila od rodičů, kam odjela na pár dní kvůli akutní péči. Do té doby pociťuji takovou zvláštní menší únavu, pobolívá mě hlava, a to, že najednou nemám pořádnou chuť na pivo či pořádné jídlo, to nevěstí nic dobrého. Ze zoufalosti schroupu dva ibalginy, účinek ale nic moc. Neberu to jako příznaky angíny či chřipky, protože mi to připadá vážně zvláštní, jako bych to ještě nikdy nepociťoval. Rozjíždí se mi menší rýma, neustále se měnící počasí taky člověku nepřidá, takže v některých chvílích to všechno svádím i na venkovní střídající se teploty, tlak atd.
V pátek ráno není manželce dobře, měří si teplotu a má něco přes 38, je unavená, bolí jí v krku. Tenhle stav jí trvá i v sobotu, teploty skáčou sem a tam, naštěstí nelezou nikam závratně vysoko. Den co den stále více přicházíme o čich i o chuť. Po chvílích debat a uvažování se rozhodujeme pro to, že se necháme otestovat na Covid. Přes internet rezervujeme čas a místo odběru. Volíme antigenní test, jelikož máme příznaky. Parkoviště u Sconto nábytek v Praze na Černém Mostě. Super, nábytek jsem si tady nikdy nekoupil a teď si sem jedu nechat udělat díru do nosu od tyčinky, kterou mi tam vrazí člověk, kterej vypadá, jako by měl každou chvíli odcestovat na misi ke vzdálený planetě nebo nastoupit na směnu v Černobylu.
V pondělí v noci před testem mě zastihne zvýšená teplota, zimnice, a stejně jako před týdnem nemůžu spát. Manželce teploty naopak odezněly, ale pořád je unavená a ztrácí čich. Důvody, proč se nechat otestovat, přibývají. Na devátou vyrážíme, tvoří se tam fronta lidí, ale i když to na první pohled nevypadá, dostává se na nás řada asi jen půl hodinky od rezervovanýho času. Venku sněží, je celkem zima, malinko jsme promrzli. A pak to začíná. Do dvou kontejnerů si postupně volají jednoho po druhém a testují. Když vidíme ty výrazy téměř všech, kteří odcházejí, na psychice to moc nepřidá. Další prosím. Sundejte si respirátor. Nejdřív výtěr z krku, to docela šlo, ale ten výtěr z nosu, to byl megahnus. Dodneška jsem netušil, že se dá tyčinkou zajet až skoro do mozku. Fuj, ještě teď po dvou hodinách jí tam cejtim.
Výsledky pošlou SMS a mailem. Asi po půl hodině se dozvídáme výsledek. Oba pozitivní. No super, takže pěkně rychle do bytu a 14 dní utrum od všeho. No ještě že jsme si nakoupili zásobu jídla, jako by jsme to před asi čtrnácti dny tušili. Divný pocity, únava, hlava pobolívá, teploty se motaj kolem 37, 38, rychle kolísají, nahoru dolu, jak splašený. Cítíme že máme ucpanej nos a on ucpanej vůbec neni. Čich i chuť jsou skoro úplně tu a tam, procentuelně to vyjádřím tak, že zůstalo deset procent obojího, chvilkama je to na nule. Mám v puse rajče a absolutně nevim, že je to rajče. Cola (ne)chutná jak čistá voda, kofola mi přijde jak stoletý kafe. Při hlubším nadechnutí zabolí v krku, na průduškách, a chce se mi kašlat. Co všechno ještě tenhle čínskej kripl v těle napáchá, to už nechci domejšlet. Teď jen doufat, aby se nám nějak dramaticky nepřitížilo. Možná to zní tak, že z toho dělám senzaci, jelikož je to teď celosvětovej problém číslo 1, ale za svejch 30 let jsem se takhle na hovno fakt necejtil. Přes mail je možnost vytisknout si takový krásný vysvědčení, kde je psáno, že jsme pozitivní. Opak by sloužil k potřebnému vycestování mimo republiku. Jenže teď máme peška, ostatně za poslední rok jsme se hranicím ani nepřiblížili.
A teď co dělat v karanténě? No, jelikož už rok v ČR trvá stav jakej trvá, tak už s tím, jak se doma zabavit, máme četné zkušenosti. I protože máme zavřenej obchod, teď od Vánoc přes dva měsíce. No, něco zapařim na noťasu (já věděl proč koupit novýho Football Managera), zajezdim formule, dočtu nějaký knížky, a když bude nejhůř, jistí to filmy, Netflix, YouTube či tomu něco podobný. Možností je dost.
Rozhodně nezlehčuji situaci, která panuje u těch, kteří jsou riziku nákazy vystaveni téměř pořád, jelikož svá zaměstnání vykonávají covid, necovid. Na tuhle nemoc od začátku hledím s určitým respektem, postupem času se ukázalo, že to asi až taková prdel neni. Pořád jsem si řikal, že je otázkou času, než ta svině projde dveřma. A prošla, po roce od prvního vyhlášení nouzovýho stavu. Jak je řečeno před několika řádky, ty příznaky jsou vážně divný, fakt máte pocit jako by vám nikdy v životě ještě takhle nebylo, navíc se stavy rychle měněj. Ale je těžký to někomu vnucovat, jelikož je všechno individuální a u každýho Covid napáchá jiný škody, a co je nejhorší, někomu je to u prdele. Nemocnice na pokraji sil, čísla rostou, ne teď nechci aby se náš stav zhoršil natolik, abychom potřebovali hospitalizaci. Ale když vezmu, co se s námi stalo během týdne, upřímně jsem zvědavej, co bude za dva tři dny. Obyčejná chřipečka či angínka to fakt nejsou. Ani snad nechci vědět, jaká je to mutace, už tak jich tu slídí dost.
A i když teď mezi lidi chodím jen minimálně, stejně jsem to chytil. Rouška, respirátor, dezinfekce. A stejně si ten parazit někde najde cestu. Otázka je kde, to už se člověk nedozví. Napadá mě snad jen obchod s potravinami, kontakt s nákupním košíkem, se zbožím, v posledních čtrnácti dnech jsem nikam jinam pořádně nevlezl, více méně trávím čas na bytě. I když se člověk chrání jak chce, účinnost nikdy nebude stoprocentní. Možná je irelevantní domněnka, že něco tam někde daleko v Číně uteklo z laboratoře. Lidí na světě je čím dál víc, zvyšuje se počet všemožných kontaktů a tohle, co se teď děje, bylo otázkou času, protože člověk se obecně chová jako hovado a příroda se brání. Už jen to, že vir má prý původ z netopýra, je docela šílený. Občas si najdu takovou chvilku, kdy zabrousím do hlubin internetu a o dané problematice zjistím spousty zajímavých věcí. Na Wikipedii je toho hromada. A tvrdim, že někdy v budoucnu světem proletí nákaza, která celou planetu pokosí a bude klid. Bude tu přelidněno, což všechny nemoce jen podpoří, vzniknou další, nové. Tohohle už se nedožiju, ale bohatě stačí to, čemu všemu svět čelí dneska.
Tak jako můžete chytit chřipku, angínu atd, tak teď tady všude číhá ten čínskej hajzl, na kterej jsou léky zatim ve fázi experimentů, vakcín je pořád poměrně málo. O to víc může člověka nasrat nejen ta hromada vylízanejch hlav, která musí otravovat na demonstracích. Stovky lidí, který serou vládní opatření. Sere to všech 10 milionů lidí v týhle krásný zemi, jestli vám to nedošlo, sere to celej svět. Někomu pořád necvaklo, že jde o zdraví lidí. Smutný. To jsou věčně nespokojený lidi, který budou na všechno nadávat i potom, co tenhle blázinec skončí. Ještě tam magor napadne policajta, kterej za nic nemůže, dělá svou práci, která ho asi ne úplně baví. Ty lidi fakt nepřemejšlej. Když tohle teď píšu, pobavilo mně, a to bych musel dát do milionu uvozovek, jak jedna paní hlásila, že 8000 lidí s covidem v nemocnici neni nic, protože tady žije přes 10 milionů lidí a že nějakejch 8000 je úplně zanedbatelný číslo. Zrovna týhle slepici tu nemoc přeju, klidně i těžkej průběh, jakkoli jinak nejsem nepřející člověk. Tohle může na veřejnosti prohlásit jen debil, asi jako když banda kokotů na Václaváku nadává policistům do fašistů a gestapa. Za dob fašismu byste gestapu nadávali jen jednou, nebo líp, demonstrace by skočila dřív než vůbec začala a rozhodně by se nic neobešlo bez násilí. Takový sobecký a arogantní šašky nevozte s Covidem do nemocnice, naházejte je na dvůr před léčebnu v Bohnicích, ať to pak nemaj daleko na pokoj, pokud se jim podaří přežít.
Rozumim tomu, že každej má v životě nějaký věci, který mu najednou covid stěžuje nebo překazil, ale to do prdele chvíli nemůžeme všichni táhnout za jeden provaz? Místo toho se rok plahočíme v nouzovym stavu. Nadávat a kritizovat umí každej, ale podle toho se IQ fakt neměří. Pandemie a debilita dohromady nejdou. To samý ty zásahy policistů na ulici. Jako když na vyzvání neukážeš občanku, nemáš na hubě respirátor, místo toho nadáváš a bráníš se, odmítáš, odporuješ, nediv se, že na tebe dva chlapi sednou. Někdo pak hrdinsky natočí video, honem to narve na Facebook, kde to komentuje tisíc lidí, aniž by si zjistili, co přesně se tam stalo, a hned jsou špatný policajti. Lidi ztrácej zábrany a tahle doba debilům nahrává, což paradoxně omezuje lidi, kterejm se daří zůstat normální, kdežto debil se snaží změnit svět, kterej se topí v pandemii, způsobem, kterej normální člověk nepochopí a nikdy chápat nebude. Ono je hezký si říct, že tady máme svobodu a demokracii, ale někteří bohužel žijí stylem já můžu všechno, ostatní jsou kreténi, a nic jinýho je nezajímá. Tohle myšlení nechápu. Sobectví a absolutní pohrdání společností. A bude hůř. Jak se to řiká? Mlčeti zlato... Stačí strávit 5 minut čtením komentářů na Facebooku a člověk by blil. Hlavně nadávat na vládu. Mnoho lidí nadává, ale vlastní návrh na boj s pandemií nemá. Tak co to je? Vláda činí rozhodnutí prakticky z hodiny na hodinu, určitě to neni jednoduchý, i proto, že se svými rozhodnutími nikdy a v ničem nezavděčí všem občanům, pandemie nepandemie. Strašně jednoduchý do komentáře napsat, že je Hamáček čurák, a nic víc k tomu nepřipsat. To jsme to dopracovali. I když je na druhou stranu smutný, že nám někteří vládní zmocněnci moc nejdou příkladem. Politikaření v tomhle státě nad Covidem vítězí, hádaj se tam jak koně. To nic nemění na tom, že každej musí začít od sebe...
Pár hodin po pozitivním testu volala hygiena. Trasování, kontakty, informace jak se chovat v karanténě. Paní či slečna příjemná, dokonce jsme pokecali o Netflixu jakožto o doporučení, co dělat doma. Posléze jsem na příkaz předal info praktickému lékaři a odvolal, co jsem odvolat musel, třeba servis auta. Teď nám nezbývá nic jiného než čekat, co bude v příštích dnech. Pereme do sebe vitamíny, hodně pijeme, léky nejsou. Snad jen ibalgin nebo panadol na bolest, protože ta hlava chvílema fakt třeští. Navíc začínám pociťovat problémy s hlubokým nadechnutím, kdy mě bolí na hrudi a nutí odkašlávat. Dokonce pozoruji zblednutí prstů na rukou. S příbuznými si voláme, do toho všeho tu máme zavřené okresy, omezení volného pohybu, jinak komunikovat zkrátka nejde.
Druhý den po testu se cítím velmi podobně. Alespoň že už odezněly horečky, i když celý den trpím stavem, kdy si připadám že horečku mám, jsem strašně rozpálenej, přitom teploměr nenaměří víc než 36. Hlava občas třeští. Hodinu se motáme v kuchyni a jsme unavený jak po běžeckym maratonu. Další den později večer mě zastihnou další problémy s dýcháním, dělá mi problém dojít na záchod a zpátky, strašně se zadýchávám, deset metrů chůze je věčnost. Další den je to to samé. Ve čtvrtek 11.3., po téměř dvou týdnech od prvních příznaků, už jsou pocity mnohem lepší, najednou se přestávám zadýchávat a odezněla i ta zvláštní únava, na nějaké větší namáhání to ale pořád neni. Rýma taky pomaloučku mizí. Jen moc nerozumim tomu čichu a chuti. Obojí se jakoby pomalu vrací, a najednou zase mizí. Takovej krásnej oběd a člověk si ho nevychutná. Ani na to pivo pořád nemám chuť a v tomhle stavu by ho byla akorát škoda. Komu najednou přestane chutnat pivo, je to spolehlivá známka toho, že je něco v nepořádku.
Nikomu tu nemoc nepřeju. Je to pěkná sračka. Hnusná. Hlavně mi na celou tu pandemickou situaci hodila úplně jinej pohled, kterej se ne že liší od toho původního, ale zkrátka jsem si tou nákazou prošel a mám vlastní zkušenost, kterou můžu tímto sdílet dále. Když vidím ty lidi v nemocnicích, říkám si, že jsem nebyl daleko od toho, abych tam skončil taky, protože, a teď budu zcela upřímnej, jsem se šíleně bál, v den kdy se mi strašně špatně dýchalo, co bude druhej den, hlavně v noci. Mohlo to skončit lecjak, stejně tak u manželky. Úplně mrazí uvědomění si, že spousta lidí má horší průběh, kterému může podlehnout, leží v nemocnici. Když se nad tim člověk v karanténě občas tak zamyslel, řek si, že na tohle prostě nejsou volně dostupný léky, chcípe čtrnáct dní doma a doufá, že to všechno přežije, protože nic jinýho nezbejvá. O to víc je smutnější vidět, jak je to všechno některým lidem pořád lhostejný. Rozumim argumentům, že se umírá i na jiný nemoce, který teď skoro nejsou medializovaný a některejm rejpalům a facebookovejm expertům na všechno to vadí. Koronavirus, kterej tu teď řádí, do nedávný doby ale nebyl známej, proto na týhle krásný planetě teď žijem tak jak žijem. Některejm lidem nevysvětlíš, co je dneska za den, natož skutečnost, že tu řádí nová nemoc. Nechme to bejt, lidi se nezměněj a názor ať každej má jakej má. Tim chci říct i to, že mi celkem vadí to, když někomu někdo názor bere. Se koukněte na Facebook, jak se tam lidi řežou. Kdyby se po týhle síti dalo vraždit, půlka obyvatel našeho státu by skončila v kriminále. Už jsem o tom tady psal, ale z některých názorů a slov bych fakt zvracel, ale nemám snahu už nic moc komentovat, i protože se snažim respektovat názory i když se mi to nelíbí, ale někdy je to fakt smutný, a čím dál horší. Dneska napsat na sociální síť něco normálního, to se nenosí, protože tam na vás během pár vteřin nějakej dement zaútočí či dokonce urážlivě nadává, neuzná váš názor na danou věc, a nemusí jít jen o Covid. Lidi dneska maj potřebu komentovat úplně všechno, i když něčemu rozuměj jako koza petrželi. Jen prostě zanechat komentář, protože já jsem někdo a ať to každej vidí. Svoboda názoru je sice hezká, ale umění používat slova, to je pro mnohé nadlidský úkol.
Po čtrnácti dnech karantény je vše v rámci možností ok, ale jestli mám bejt upřímnej, bylo to pár dní hrůzy, a jsem rád, že to mám za sebou a do konce života snad vybráno. Aspoň že neni léto, to by člověk smutně koukal z okna a přežíval dva tejdny v bytě, kde i v noci teplota leze k třicítce. Auto celou dobu chudák stálo v ulici a co bylo asi nevyhnutelný, nenastartovalo, baterka vybitá. Teda snad to zůstane jen u baterky, jinak mě jebne. Jelikož u nás v ulici neni až takovej provoz, je těžký někoho nahánět a nastartovat s druhym autem přes kabely, proto jsem na Alze sehnal startovací zdroj, celkem za pár šlupek, dá se použít i jako powerbanka na mobil či tablet. Teď jen pro něj dojít do nejbližšího Alzaboxu. Už se mi chtělo napsat dojet. No, leda tak po prdeli tady z kopce, když se se mnou auto nebaví. Naštěstí to ale neni přespříliš daleko a aspoň se po karanténě pořádně poprvý vyvětrám. Jednu tu startovací krabičku máme ještě u našich, ale ta je mi teď platná jako hadovi boty. Ale jak to je? Když něco potřebuješ nebo se něco posere, vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Ta první procházka po karanténě mi trošku dala zabrat, protože dejchání ještě neni zcela v pohodě, hlavně chůze do kopce, tak snad už se to teď bude jen zlepšovat. Auto se mi podařilo oživit. Věnuju tomu samostatný článek - Startovací zdroj Yato. Hned po karanténě jedeme na nákup, protože těch čtrnáct dní dost poznamenalo lednici, mrazák, i špajz. Člověk je jak pitomej, přijde mu, že venku nebyl (mimo vynášení odpadu) věčnost. A když teď vidim sluníčko nad hlavou, skoro až brečim radostí. Snad tenhle všechen blázinec brzo skončí, ale to jsme si říkali už loni. Už ať je léto, teplo, vir si dá pauzu, mezitim snad naočkujeme dostatek lidí k tomu, abychom na podzim zase nespadli do sraček v podobě dalšího lockdownu. Člověk je zvyklej se v mnoha případech loučit slovy na shledanou, ale milého pána Covida kopu tímto článkem do prdele a říkám NAVĚKY SBOHEM!
Po dobu od prvních příznaků do posledního dne karantény jsem si tvořil takovou tabulku, kde jsem si poznamenával různé příznaky nemoci den po dni.
Žádné komentáře:
Okomentovat