Po vyhlášení nouzového stavu čekáme co bude, netrpělivě sledujeme zprávy, až to skoro člověku nedá spát. V jedenáct večer, v neděli 15. března, vláda omezuje volný pohyb na veřejnosti. Ráno, v pondělí 16.března, nám v TPCA měří teplotu. V pěkný kose, rozestupy dvou metrů ani náhodou, fronta je přes celý parkoviště. Bravo, jeden kejchne a můžeme zavírat. Při průchodu vrátnicí si říkám, že tam snad ani nejdu, když vidím skoro ve skafandrech oděné pracovníky bezpečnostní agentury. Během směny se dozvídáme, že fabrika kvůli situaci kolem koronaviru zavře za týden ve středu. Pořád dost času na to, aby tady někdo nákazu rozprsknul. O dva dny později je vše jinak, fabrika po nařízení z Japonska zavře už dnes. Takže dneska jsem tady naposled, projede mi jako blesk hlavou. Jsem ve výpovědi a ani tak nemám pořádně čas se tu rozloučit s kolegy. Všechno se sype strašně rychle, obchody zavírají, fabriky zastavují, vláda nařizuje jeden zákaz za druhým. Že se takový situace dožiju, v to jsem ani nedoufal. V rychlosti si tak balím všechny věci a loučím se s prací, ve které jsem strávil přes 6 let.
Teď budeme čekat co bude. Je vyhlášená karanténa, nařízené nošení roušek, dočasně používám šálu, třeba při návštěvě benzinky. V pátek 20.března míříme do Lovosic za rodinou, jsme zavření v bytě, nikam nechodíme, ani s košem do popelnice. V neděli zpátky do Prahy, ale když vidíme, jak stoupá počet nakažených, v úterý z Prahy padáme pro změnu do Miškovic. Ale co dělat v karanténě, abychom se nezbláznili? Uklizime v baráku, skartujeme přebytečné papíry, vyhazujeme bordel, děláme pořádek. V neděli míříme opět pro změnu na sever. Začátkem dubna žádám na úřadu práce o podporu v nezaměstanosti, přes online formulář, všechno jde poměrně hladce.
Napíšu historku, jak jsem si na Alze objednal tři ochranná skla na mobil pro přítelkyni. 26 března táta cestou z práce (on jediný z nás chodí) vyzvedl, druhý den po otevření krabičky zjišťuji, že je tam pouze jedno sklo. Tak volám na infolinku, tam sdělují že mi zbývající dvě připraví na prodejně. Po neděli tam táta jede, ale dají mu opět jen jedno sklo a že si to mám znova vyreklamovat. Tak to si jako ze mě děláte prdel, tři skla budu řešit měsíc, vole. V sobotu 4.dubna ráno jedeme do OBI pro ohniště, chceme si večer udělat buřty. Z tý karantény jebe všem, všude je nebývale zvláštní chaos. Při platbě kartou dvakrát žádám špatnej pin. Připadám si jak zloděj, napotřetí platím svou kartou. Když vám táta dá mamčinu kartu se svým pinem, je to těžký. Pak je problém s podpalovačem. Objednaný máme dva, připravený maj jeden, pak to tam dobrejch deset minut řeší přes papíry. Ještě dvě minuty a šel jsem pryč. Všechno naskládáme na vozejk, během cesty k autu se mi to ohnišťátko povede vyklopit. Rámus jak v prdeli, ale výtlem dobrej. Pak řeším v autě tu debilní alzu. Ještě že mi to zvedla milá slečna, protože jsem byl rozzuřenej jako býk. Dobře, omlouváme se, připravíme vám to na prodejnu. Ale jak mi dají vědět? Nic o tom, že mě budou informovat, neřekli. Tak budeme čekat. Potřetí už tam nevolám! Odpoledne je krásně, k večeru opékáme buřty, na procházku s Rodym jdeme s rouškou, i když nikde žádný lidi. Sundáme si jí až na pozemku.
Rody na mne v obýváku u televize naskakoval, asi se mu líbilo povlečení s Ferrari a chtěl mi ojet nohu. Táta: Buď zticha!.. A co mám dělat, když mě šuká pes? Pak půlhodinovej výtlem.
Vyhazujeme tunu krabic ze stodoly. "Vláda zakazuje mít krabice ve stodole" . Pak vezu vozejk po dvoře a mezi vratama mi půlka nákladu vypadne.
Sotva odvážeme Rodyho, tak kolem jede cyklista. Pes vezme čáru a běží vedle cyklisty. Ještě že se po padesáti metrech vrátil, nahánět ho po vesnici se nám nechtělo a v kroksech se navíc pěkně na hovno běhá. Stačilo to pár dní zpátky, kdy se pes rozhodl fouknout dosud neodhalenou dírou v plotě (druhej den jsem drátoval). Táta nalevo, Jarča do vsi, já cestou do Zalešan. Jak policejní zátah, řev na celou vesnici. A jak to bývá, když něco hledáte, tak to je vždycky na tom místě, kam se podíváte až na konec. Pes stál schovanej nad barákem a čuměl. Ještě že mu cinká známka na obojku, jinak by ho mamka ze dvora neslyšela.
Opravuju si polepy na autě a pomáhám si magnetem. "Hlavně ho pak sundej, abys neodjel zejtra s magnetem". Sundám. Dopoledne na to samozřejmě zapomenu. Nakládáme věci do Lovosic, startujeme, a nic, auto se vzepřelo. To je vážně karanténa jak hovno. Tak vyndavám nabíječku a čekáme, mezitim však opakujeme, že je blbost s tim ještě dneska někam jet. Po půl hodině rozmýšlení přehazujeme věci do modrého Peugeota 207 a jedeme. Dálniční známku kvůli dvěma cestám odmítám kupovat, přes Prahu míříme na sever přes okresní silnice. V Lovosicích v Lidlu vylézám z auta a mobil letí na beton. Prdnul displej, paráda. Rupnul v dolní části, naštěstí tak šikovně, že mě to nenutí kupovat hned novej nebo cpát peníze do výměny displeje. V Lidlu marně sháníme polohrubou mouku, lidi jsou jak vosy, vypadá to tady jak den před koncem světa, kterej zřejmě pro mnohé nastal po vyhlášení karantény. Dostávám se k historce z minulé návštěvy Lovosic. Akce droždí. Chceme k večeři langoše, ale droždí nikde, ani v Lidlu. Prostě neni, ani blbej tousťák vole. Šílenství jménem Covid 19 nezná mezí, všichni teď žerou to, co asi předtím nežrali a kupujou to, co nikdy nekupovali, protože to snad ani není možný. Aspoň že maj roušky a co vidim, tam na to vesměs neserou. Ale zpět ke droždí. Jelikož ho v Lidlu nemaj, zkoušíme různé menší obchody. Nedaleký čong nemá. A tak jdeme dál. Jenže jak to udělat, aby nám dali víc jak dvě kostičky, protože dávají na příděl? No tak jdu já s Libou, protože mě tu úplně neznaj. Vcházím do obchodu kousek za ní, děláme že se neznáme, a oba kupujeme dvě kostičky droždí. Venku se neudržim a po prásknutí dveřma se začneme šíleně smát. Ale máme droždí, jo! Lidl ať se jde vysrat, ten ani neměl nápis na cenovce, hlavně poloprázdný regály. Do toho všeho tátovi doma nestartuje traktor a stejně jako v Aygu je třeba vyměnit baterku...
9.dubna do Lovosic (Peugeotem 207) vezeme krabici s cukrovím od babičky s Křečhoře, plus hodící se krabice ze včerejšího úklidu. Nahoře všechny krabice holky berou a ukládají do sklepa. Po dvou hodinách: Kde máme to cukroví? A nedali jste to do sklepa s těma krabicema? Jo. A bylo tam.
Další den se rozčilujeme u zpráv. TV Nova dělá vesele rozhovory se slečnama, který si na pohodu dělaj piknik v parku u cyklostezky plný lidí, nemaj roušky. Místo aby je někdo rozehnal, dělá s nim rozhovor. Nařízení vlády tady ztrácí význam. Karanténa jim nic neříká. Do přírody, ok, ale zdržovat se tam? Přetáh bych je násadou od lopaty. Seďte doma na prdeli! To je to tak těžký? Já chápu, že je venku hezky, zároveň ale respektuju nařízení vlády ohledně omezení volného pohybu osob. Na nákup a zpět, na krátkou procházku se psem a hned zalízt, žádný návštěvy. Je až příšerný, jak je tohle některejm lidem u prdele. Někdo si dělá mejdany, chodí venku bez roušky, vymlouvá se. A kecy o tom, jak se tahle porušení budou pokutovat? Kolik pokut kdo rozdal? Dementovi když nedaj pokutu, bude to dělat furt.
11.duben. Mamka před desátou píše, že jeli do Třebovle pro maso, ale měli zavřeno. Tak jeli do Peček do Tesca. Obsluha prodejny je ale vrátila, protože nebylo deset. Mamce bylo trapně, ale zkrátka to je neuvědomění, tak počkali v autě, zavřený, nestáli před vchodem. No tak hlavně že důchodci se procházej v Lovosicích po Lidlu v době po obědě, když už maj doma dávno sedět na prdeli. Nikdo je nevyhání, hlavně že mladýho člověka vyženou dvě minuty před desátou, skřet od ochranky buzeruje kvůli ochranejm rukavicim, který tam ani nemaj. Super, nabírat zboží s pytlikama na ruce je úžasný. Další den to ani nikdo nekontroluje, bravo. Hlavně že tam maj, navíc u pokladny, regálek s chlastem a nad tím napsáno Rozjeď párty. Jasně, teď v době, kdy je to zakázaný. Kdyby to aspoň začmárali lihovkou.
Když jsme v neděli 12.dubna jeli do Miškovic, cestou jsme potkali asi milion motorkářů, cyklistů, lidí venku, karanténa jak blázen. Mnozí nedokážou doma sedět na prdeli. Ok, je super počasí, ale že mnozí serou na roušku, to je špatně. Jeden z těch bláznů nám málem skončil na kruháku pod kolama, přestupek jako hrom, pablb.
Na velikonoční pondělí je klid, žádnej kolednik, až je to trochu strašidelný. V úterý a ve středu pokračujeme v generálním úklidu. Přebírám takřka celej pokojíček, hlavně úložák, kterej je plnej časopisů a různých dalších věcí. Časopisy dávám do krabic, některé do knihovny, docela dost věcí letí do koše. Místo toho na nějakou dobu ukládám pod postel modely aut. Táta trefně nazval upečeného beránka drakem, protože skoro tak vypadal.
Ve čtvrtek ráno jedeme do Plaňan na poštu, půl hodiny stojíme frontu venku, u přepážky paní řeknou, že nutně musí něco udělat, takže deset minut navíc. Frontu tady na poště jsem stál poprvé v životě venku, rozestupy dva metry. Má to význam, když někdo kejchne a nehodlá se zrovna dusit pod rouškou? Pak jedeme do Kolína do zooshopu pro balík ze zásilkovny, to už je v pohodě. V pohodě není placení balíků vod v Tescu, protože se rozhodnu zkusit samoobslužnou pokladnu, který normálně nefandim, ale když vidím kolem ten blázinec... Jenže nám terminál hází pořád nějaký chyby a jsme za blbce. Takže stejná ztráta času jako případně na normální pokladně. Odpoledne přerovnávám časopisy z úložáku, vynáším krabice na půdu, třídím časopisy z prostředí Formule 1. Mezitím mamka šije další roušky.
V pátek ráno míříme nejprve do Kolína do Alzy, kde vyzvedneme stojánek na nože. Jenže tam fronta až k pekárně, dobrých 20 lidí před námi. Vzdát to, nevzdát, ale když už jsme sem dojeli, stoupáme si do fronty. Každej nadává, proč se fronta nehejbe, po chvilce vyjde najevo, že jim spadly systémy. Nefunguje výdej, platby, no paráda. Po hodině čekání odcházíme. No to byly manévry, lidi zmatený, prodejci též, prostě doba Covidu je pěkně na hovno, všechno dobře rozesraný. Do Alzy teď dlouho ne, alespoň ne pro pomyslný zbytečnosti! Teprve pak míříme přes Prahu do Lovosic trávit další dny nečekaných prázdnin.
Ve středu jedeme do Miškovic, ve čtvrtek užíváme krásné letní počasí. V sobotu přijela Věrka, a vyprávěla jak se umyla dezinfekcí a pak si zapálila, že prej hořel i župan. Dělám pořádek v časopisech, je toho plný obývák, ukládám do krabic.
Během karantény se člověk dostal ke věcem, na který normálně neměl čas či si ho prostě neuměl najít. Svět se zpomalil, lidé možná zjistili, že existujou i jiný věci než se věčně honit za prací a prachama, někdo strávil dost času s dětmi a rodinou. Jak se říká, že všechno zlý je pro něco dobrý, tak tohle období to ukázalo, i když je to svym způsobem na nic, protože cosi uteklo z nějaký laborky v Číně, tedy pokud to tak fakt je, teorií je spousta. Ale vzhledem k tomu, co je dnešní člověk schopnej vymyslet, bych se nějakýmu tomu experimentu nedivil. Alespoň kdyby ten vir byl pořádnej zabiják, to by byla teprv sranda, berte to s nadsázkou. Tohle je nechci říkat druh chřipky, ale je to něco, co tu dosud nebylo, proto všechen ten humbuk kolem, zdravej člověk to bez problémů přežije. A pokud to není výtvor z laborky, tak je to bez nadsázky docela milej vzkaz od přírody, že člověk z dnešní doby je fakt debil. Není umění dělat bordel, umění je udržovat pořádek, a to dnešní lidstvo postrádá, jinak by v oceánech nebylo svinstvo větší než rozloha našeho státu, skládky by nebyly narvaný sračkama, třídil by se spolehlivě odpad. A takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Bůhví, co z toho všechno kde za svinstvo vzniká, a pak to člověk dejchá a přenáší. Spolehlivě nasere i pohozená plechovka pět metrů od popelnice. Příroda se brání a pokud je covid 19 její výtvor, je to jen dobře. Však je známo, že tuhle krásnou planetu neničí nikdo jinej než člověk. A možná že jsem covid 19 měl i já, jak jinak si můžu vysvětlit to, že jsem někdy v únoru měl jen jeden den teplotu, druhej den jsem byl podchlazenej, a potom tejden něco na průduškách, a bez antibiotik to odešlo? Jsou to polemika, ale vsadil bych boty, normální nemoc to nebyla...
V květnu se začalo vše vracet do normálu, tedy snad. Byl jsem znovu zaměstnán, ale v tý roušce je to vážně mazec. Jo, a to třetí sklo z Alzy nemám do dneška. Karanténa byla super, alespoň má člověk na co vzpomínat. Přežili jsme...
Žádné komentáře:
Okomentovat