Dnešním dnem mi skončila čtrnáctidenní pracovní neschopnost, a na tento den jsem se i těšil, protože je to naprosto ideální doba k tomu odpočinout si od práce, ač za cenu léčení se z nemoci, která mě v úterý 29.listopadu 2017 doslova sestřelila do postele pod peřinu. Již to pondělí pred tím mě večer při sezení u noťasu a puštěné televizi přepadla celkem brutální zimnice, která se poté opakovala, a tudíž jsem v noci špatně spal. Navíc jsem pak ráno cítil, že mám asi teplotu, ale do práce jsem stejně šel. I s tím vědomím, že možná celý den nevydržím a že budu muset prostě říct šéfovi, že je mi blbě. No celý den jsem očima tlačil čas, protože mě trápila bolest snad všech kloubů v těle, třeštila mi hlava a ...
nebylo prostě dobře. A když jsem u oběda nepociťoval chuť k jídlu, věděl jsem, že je opravdu zle. Po konci směny jsem sedl do auta s tím, že jsem ještě Jarunce chtěl odvézt lístky na večerní koncert skupiny Kabát. Na ten koncert jsem měl jít, ale při zamyšlení se nad svým zdravotním stavem to nepřipadalo v úvahu. Člověk ví, kdy má dost, tělo si řeklo, útočí na něj nemoc, a na Kabáty jsem se mohl těšit jakkoli jsem moc chtěl, jelikož jsem se toho úžasného koncertu měl zúčastnit. Mamce jsem řekl, že musím ještě jet do Prahy, ta mě ale při pohledu na můj "zelený" obličej nechtěla pustit samotného. A tak jsme po několika desítkách minut doma vyrazili ku Praze dát Jarunce lístky, jelikož si je uložila ke mně. Předtím jsem si ještě doma změřil teplotu. 37,5...hmm zatápím, řekl jsem si. Chodil jsem jako když nechodil, v autě měl zpomalené reakce, a opravdu jsem se těšil na to, až dojedu večer domů a padnu do postele, a ráno šup pro neschopenku. Ten lístek jsme chtěli prodat jedné slečně, která v události na Facebooku hodila poptávku na lístek na stání, ale jelikož chtěla lístek předat až v 19 hodin, vyprdli jsme se na ní, protože tak dlouho bychom i vzhledem k tomu, že mi nebylo dobře, v Praze v Harfě nečekali. A tak lístek prostě propadl, nedá se svítit, jsou horší věci. Jarunka si koncert hold užívala beze mně. Večer po příjezdu domů jsem padl v obýváku na gauč, teploměr ukázal hrozivých 39,7 stupně. Během dvou hodin mi teplota vyletěla o dva stupínky. Celkem mazec, už si ani nevzpomenu, kdy naposled jsem měl takovou teplotu. No dobrý no. Ještě předtím v Praze před O2 arénou jsem napsal šéfovi, že zítra nepřijdu, že je mi blbě, a že nejspíše půjdu na neschopenku. Všechno mě bolelo, bral jsem prášky na srážení teploty, bolesti, které sice zabíraly, ale teplota pak zase vyletěla. Mamka mě zabalila do studených obkladů, byl jsem celý ztuhlý a nemohl se hýbat. V noci jsem nespal, spíše jen dřímal a každých několik hodin si měřil teplotu. Ráno jsem měl něco přes 38 a mamka řekla, že mě odveze k doktorovi, že mě nenechá jet samotného. Popravdě jsem se bál sám řídit, a to mám řízení více než rád. Měl jsem příznaky chřipky, angíny, a možná ještě něčeho, protože nějaký vir či co zaútočil nebývale rychle, prakticky během pár hodin, vždyť ještě v pondělí před tou první večerní zimnicí jsem s chutí v garáži vypil několik malých sudových pivek. V čekárně u doktora nebyl skoro nikdo, tak jsem byl rychle na řadě. Ihned mi vypsal neschopenku s tím, že zítra uděláme odběry krve a podle toho mi napíše prášky. Říkal, že to vypadá na angínu, ale mě to přišlo spíše jako chřipka, ale doktor je doktor. Nemoc zpočátku nemusí vypadat jako ta, o které si myslíme, že by to mohla být. Tak řekněme, že mě sejmula chřipka s angínou. Po čtyřech letech jsem do ruky vzal žlutou část neschopenky, tedy průkaz o tom, že jsem neschopný práce. Naposledy mě složila angína před čtyřmi lety během léta. Bylo to období, kdy Miškovice, ale i velikou část republiky sužovaly masivní povodně. Pracoval jsem na všeobecné informační lince 1188 a během června si kvůli povodním vzal týden neplaceneho volna, abych společně s dalšími lidmi bojoval s následky povodní. Po týdnu jsem šel do práce, ale po dalších 14 dnech jsem začal ještě během denní směny přicházet o hlas, až jsem se musel ke konci lidem po telefonu omlouvat. Večer jsme pak jeli s mamkou vyzvednout tátu do Hlizova ke hřišti, kde měli posezení z práce. A tam jsem hlas už neměl, jen jsem sýpal. Byla z toho dvoutýdenní neschopenka s pořádnou angínou. Ale zpět do současnosti. Další den jsem jel dát krev, a doktor mi napsal i prášky, ač ještě nebyly výsledky krve, ale prostě jsme zkusili, jestli zaberou. Z domova jsem se pak vracel do Kouřimi do lékárny, a překvapivě mi na ten recept paní lékárnice vydala antibiotika zdarma. Tak jsem zase s klidem uklidil peněženku. Penbene 1500000. Už jen to velké číslo za tím názvem dá info o tom, že to bude nějaká "silná sračka", která mi (snad) pomůže. Ale tyhle prášky jsem dostal i tenkrát při angíně, vzpomněl jsem si. Kontrolu mi doktor napsal na 1.12.2017, tedy už na pátek, kdy se dozvím výsledky krve. Ještě další den jsem si naměřil teploty přes 37, ale už mi bylo lépe než v to úterý. Byl jsem hodně oslabený, ale léčba zabírala. Odpočíval jsem doma, ven jsem vyšel maximálně jen ve chvílích, kdy jsem pravidelně pouštěl pejska ven, snesl ho ze schodů a pak pro něj došel na dvoreček, jelikož Endy, sedmnáctiletý pudlik, již byl bohužel slepý a bez sluchu a trošku tak ztrácel orientaci, ale pořád měl chuť k jídlu a čich, což bylo super ☺️. Chuť k jídlu jsem ale od úterý neměl já. Během úterního večera, kdy jsem měl téměř 40 horečky, jsem snědl jen pomeranč a nic jiného. Pil jsem litry čaje, poctivě bral prášky a odpočíval. Ani jsem neměl moc náladu být na notebooku a v podstatě jsem jen ležel s Endym v obýváku, sledoval televizi a sem tam ťukal do svého Honoru 8, visel na Facebooku a Messengeru. Výsledky krve jsem se dozvěděl až v pondělí, ale prášky mi zabíraly. Dle doktora a výsledků krve mám v sobě nějaký bacil, kvůli kterému jsem nakažlivý pro ostatní, tudíž nemám moc chodit mezi lidi a nosit roušku. Něco v tý krvi bylo zle, ale ze slov doktora jsem pochytil jen to, že je tam něco negativního. Na roušku ale peču, protože stejně budu teď doma že jo 😀. Silnější ATB nebyly třeba, tak jsem pořád mel brat to Penbene. Cítil jsem se ale oslaben a unaven. Horečky sice ustoupily, ale to tělo bylo dost zhuntovaný a prostě se přihlásilo s tím, že si potřebuje ode všeho odpočinout. Další kontrola za týden v pondělí. Oukej, píšu zprávu do práce, a hurá domů do tepla zbavovat se nemoci, a odpočívat, odpočívat. Endy byl rád, že s ním někdo byl celé dny doma, jelikož když máme s našima jeden týden shodně ranní směnu, je doma Endy od pěti od rána do cca tří hodin odpoledne sám. A on je pejsek, který rád vyhledává společnost páníčků, a tak když je někdo doma, spoustu času tráví v jeho přítomnosti a je spokojen, že má někoho doma. Když mívám odpolední, je to také v pohodě, protože z domu odjedu po druhé hodině a za pár desítek minut přijíždí domů taťka, takže je o Endyho takřka celý den postaráno. Po tom, když babička loni v září zemřela, bývá Endy sám doma. 16 let na to nebyl zvyklý, ale zvykl si celkem rychle, hold za cenu toho, že se během dne, když byl sám doma, prostě vyčural nebo vykadil, protože ho zkrátka neměl kdo pustit ven. Ale naučil se na podložky, později už mu to pak vzhledem ke stáří bylo jedno. Ono už vlastně i v době, kdy babička žila, ale již příliš ten poslední rok nechodila, tak Endyho ven nepustila. No, to je prostě život. No takže jsme s Endym byli spolu doma, ač já v neschopence. Užíval jsem si jeho přítomnost, on naopak tu mou, a oba jsme měli vědomí, že nejsme doma sami. Během toho týdne do pondělní kontroly se mi dělalo čím dál lépe, a v závěru týdne už jsem si na chuť dal nealko pivko, jelikož alkohol jsem nemohl s antibiotiky kombinovat, nejsem magor a na zdraví mi záleží. Do toho všeho si babička z Křečhoře zlomila kotník, takže se nám ty problémy zase začaly hromadit, stejně jako loni, kdy jsme během září přicházeli o babičku, a navíc se zranil Endy, když si po seskoku z postele u mě v pokoji vykloubil kyčel a levou zadní nohu. S Endym jsme létali po veterině v Českém Brodě, jelikož mu ta nožička vypadla druhý den znovu. Pak mu na to dali fixaci a lepšilo se to. Nelepšil se ale stav babičky, která nakonec na konci září přirozeně stářím zemřela. Problém nad problém, všechno se sralo najednou. Letos tomu bylo podobně. V druhé polovině týdne se zhoršoval Endy. Ještě ve úterý jedl maso, pil, a celkem dobře na svůj věk fungoval. Jenže ve středu neměl chuť k jídlu, snědl jen pár kousků řízku a příliš nepil. K večeru prakticky jen ležel a smutně poštekával. Navíc se do něj pustili v posledních dnech až několika týdnech blechy. Několikrát jsme ho koupali a zbavovali blech, ale ty svině se pořád vracely, i protože měl Endy již starou kůži, která svinstvo jako blechy láká. Ve čtvrtek jsem ho pustil ven a téměř každým krokem ztrácel koordinaci, padal do strany, ale dokázal se držet u nohou. Ale dobré znamení to nebylo. Navíc mi (to bylo vlastně v úterý nebo ve středu, teď nevím) lehl na verande za stolek s tiskárnou, jako by se schovával. Nechtěl jist, jen se trošičku napil, a dokonce mi usnul u misky s vodou. Odnesl jsem ho do obýváku, tam chviličku pobíhal, ale pak si lehl na bok pod televizi a jako včera jednou vždy po pár minutách dvakrát za sebou smutně štěkl, až to nahánělo hrůzu a rvalo za srdce. Odpoledne ho taťka vykoupal a opět zbavil blech, ale Endy už se pak ke světu příliš neměl. Taťka ho odnesl za mnou do garáže, kde pak jen ležel a opět poštekával. Sem tam se snažil zvednout, ale jako by ho během pár dní opustily síly. Noc na pátek to byla bezesná, hlavně pro mamku, která s Endym byla po celou noc v obýváku, hladila ho s tím, aby pokud možno neštěkal, ale Endy bohužel nepřestával. Dokonce se v noci počůral a pokadil, přičemž se nezvedl a nedal to nijak zvlášť najevo, že se mu chce. A to bylo zlé, velmi zlé, a ráno se situace opakovala. Jakoby nám Endy tím smutným a srdcervoucím štěkotem říkal a žádal nás o to, abychom mu umožnili důstojný odchod, tedy tu poslední věc - uspání. Aby se netrápil a my s ním. Takřka zhroucení jsme si ráno dali v garáži kafe, já ještě došel pro Endyho, vzal ho do náručí a odnesl k nám do garáže, aby byl s námi. Kolem poledne jsme s rodiči společně rozhodli, že necháme Enušku uspat, protože to bylo trápení, hlavně pak pro něho. Co může člověk dělat, když před sebou vidí mazlíčka, který má krásný věk, 17 let, a kterého opustily síly, že jen leží a již se nepostaví, ani nejeví zájem...před jednou hodinou veterináři v Kolíně "u Kašpara" usoudili, že stav Endyho opravdu není k životu a že rozhodnutí o tom nechat ho uspat bylo správné rozhodnutí, a že si určitě nemáme co vyčítat. Během té chvíle, kdy naši s Endym odjeli do Kolína, jsem si přirozeně hodně pobrečel, protože jsem věděl, že se Endy nevrátí živý. Zažil jsem s ním spoustu krásných chvil a na těch jeho úžasných 17 let a několik měsíců budu vzpomínat jen rád. Chvilka, kdy jsem po příjezdu rodičů s již bezvládným psím tělíčkem otevřel kufr od auta a spatřil Endyho zabaleného v dece, byla prostě zdrcující. Se slzami v očích jsem ho hladil a pusinkoval a říkal, že na něho nikdy nezapomenu. O pár chvil později mu taťka vykopal hrobeček na zahradě a po třetí hodině jsme našeho psího miláčka důstojně pochovali. Do hrobečku jsem mu dal psího plyšáka, hopika (moc rád si s ním jako menší hrál), táta ještě přinesl obojek, vodítko, a košík. Endy měl krásný dlouhý život, a těší nás to, že si ho s námi tak skvěle užil, a že z tohoto světa odešel přirozenou cestou, stářím, síly mu došly. Takže během posledních dnů byla tohle další rána. Po mých špatných výsledcích krve, a po babiččině kotníku. Zase všechno při jednom, navíc před Vánoci. Když se to sere, tak se to sere. Ale někdy pomůže další pořekadlo, že co se dneska posere, bude zejtra dobrý. Život jde dál, čas se nikdy nezastaví. Endy, odpočívej v pokoji. A babička se s tím kotníkem určitě uzdraví, stejně tak já se vyléčim z toho debilniho bacilu. Během úklidu spojeného s úmrtím Endyho doma zjišťujeme, že se nám tu nějak přemnožily blechy. Tolik jsme jich tu nikdy neměli. Neměli jsme tu takřka žádné, jen do té doby, kdy se začaly chytat Endyho. Navíc máme venku 8 koček, takže to lítá i z nich. Behem víkendu luxujeme koberce, vytíráme savem, lakame blechy do pastí, postrikujeme je, až do úterý pořád dokola. Spousta jsme se jich zbavili, tak snad bude jen lépe. Z chodby a verandy jsme vyhodili koberec, který už toho beztak měl dost a byl tam skoro deset let. Obývák jsme vyčistili čisticím práškem na koberce a blechy výrazně ubyly. V pondělí jsem jel dát krev na kontrolní odběr, a pak jsme se s mamkou stavili na jídlo v hostinci u Lva. Řízky, maso, hranolky, krokety...spokojenost. A hurá na blechy. Lezeme doma po čtyřech a hledáme. Ubývají, ubývají, pozitivní zprávy. Znovu vytíráme chodbu savem a také stražíme pasti v podobě svíček na talíři s jarovou vodou. Blechy jdou i po světle, tudíž se nachytaji do svíčky a do vody a chcípnou. Třeba v ložnici jich chytáme desítky. Jinde je to jen po málu. Další den jsem měl výsledky krve v pořádku a musel jsem se pak i zaradovat. Jsem zdravý, a taky pak v práci přijdu i na jiné myšlenky. Tak to byl takový, a nakonec dost dlouhý souhrn toho, co se dělo v posledních 14-ti dnech. Zítra hurá do práce...
Žádné komentáře:
Okomentovat