Vim, řeklo se o tom už strašně moc a nerad s tím
otravuji. Ale teď, trochu s odstupem času, po hrůzostrašných, a nekonečných
okamžicích, kdy málem fatálně havaroval Romain Grosjean, mám nutkání k tomu
všemu něco napsat. Nikdy jsem neřídil vůz formule 1, nikdy jsem nepodstupoval
působení takových sil při rychlosti nad 300 kilometrů v hodině, nikdy nezažiju
takový fofr, a taky asi nikdy nebudu tak těžce havarovat na závodní trati v
rychlosti přes 220 kilometrů v hodině. Přesto je prosté nebezpečí jedním z hlavních
faktorů, proč někteří takový sport dělají a proč ho fanoušci sledují. Jízda ve
vysoké rychlosti je neuvěřitelný adrenalin, a vážně to není jen o tom jezdit
dokola, tak jak někteří zlí jazykové tvrdí, hlavně ti, kteří motorsport
prakticky nesledují. Tak ať do toho nekecají, já taky neradím kuchařkám, jaký
použít hrnec, když o tom vím, jak se říká, kulový.
Měl jsem skvělou šanci prohánět monopost Formule
Renault 2.0. Na letišti, bez bariér, svodidel, jen mezi kužely, fyzicky bez
zvláštního tréninku, prostě jsem z osobáku nasedl do závoďáku, formulového
monopostu. Když jsem poprvé sešlápl plynový pedál, neměl jsem čas se usmát nad
tak brutální silou motoru, i když jsem jakkoli stokrát chtěl. A to protože mě
zkrátka rozsekalo, jak silné auto to je a že nebude sranda to monstrum řídit.
Po prvním kole jsem si hluboko oddechl a další asi čtyři včetně jednoho smyku
(a že se mi v tu chvíli stáhla zadnice) a následného znovunastartování odjel,
chvílemi i v nemalé rychlosti. Jak jsem auto dostal alespoň trochu do ruky, až
potom jsem si to užíval. Asi minutu po tom, co jsem po deseti minutách jízdy z
auta celý zpocený vylezl, mě začalo všechno bolet, vydýchával jsem se jako
sportovec po maratonu. Úžasné, a na druhou stranu až neskutečné. Jak silné auto
to je! Měl jsem možnost se alespoň malinko přiblížit světu, kde se
pětikilometrový okruh jezdí za minutu a půl, kde rychlosti dosahují vysoko nad
300 a kde obrovské přetížení v rychlé zatáčce přizabije netrénovaného jedince.
Ale zpět k formuli 1. Je to mnohonásobek toho, co
jsem absolvoval já. Jen těžko představitelné, i když tento druh motorsportu
sleduji dobrých 20 let a teď mám za sebou výše popsanou zkušenost. Zajezdíte na
simulátoru, překonáte rekord okruhu, v televizi je to super, plácnete s sebou
na gauč a od piva všechno komentujete, nadáváte na různé manévry, hejtujete
piloty, říkáte, že jsou blbci, když (ač malinko) havarují, nebo k nim máte
prostou averzi a nadáváte na ně, přitom na vás koukají jen v novinách. To je
všechno „pěkné“, ale po takových haváriích, jako byla teď v Bahrajnu, si
konečně plně uvědomujeme, co že je opravdu formule 1. Ti chlapi krotí své vozy
v neskutečných rychlostech, kterých mnozí z nás nikdy nedosáhnou a podstupují
obrovské riziko, riziko toho, že dnešní závod může být tím posledním.
Kdo nikdy neboural, i v naprosto běžném osobním
autě, si nemůže představit, jaký je to pocit, když zlomky vteřiny nevíte, co se
děje, s autem, s vámi. Až když přestane rámus, začnete znovu vnímat, tedy pokud
zrovna máte to štěstí. Týpek do mě vrazil asi v padesáti a z místa poslal ještě
do auta přede mnou. Rámus, rány, a pak ticho, přišlo mi to jako věčnost. Ok,
žiju, lezu z auta, ani nemám sílu nijak pekelně nadávat, jen rozhodím rukama,
týpek radši ani z auta dlouho neleze. Policie, odtahovka, sanitka, hasiči.
Chvíli chaos. Cítím se dobře, táta mě veze domů. A až doma to začalo, šok,
bolení hlavy, uvědomění si všeho, ale nejvíc jsem v závěru byl rád za to, že
žiju. A jakkoli mám rád řízení a prý jsem i dobrý řidič, z toho traumatu, které
jsem se dlouho styděl přiznat, jsem se dobrých pár měsíců dostával. Na tu jízdu
ze servisu s opraveným autem nikdy nezapomenu, protože jsem si připadal jako
absolutní začátečník, bál jsem se předjet, najednou ztratil odhad, i v
zrcátkách, řazení jsem musel nechat na automatiku, srdce mi hrozně bušilo, jen
jsem křečovitě držel volant a modlil se, ať to dovezu domů.
A teď to v Bahrajnu Romain Grosjean narval s
monopostem Formule 1 v rychlosti přes 220 km/h do svodidel. Ten první živý
pohled po startu závodu, no už si na to ani pořádně nepamatuju, jen vím, že
první slova byly ve smyslu, ať to rychle uhasí, je to špatné, to je špatné, do
očí se mi vháněly slzy a strašně jsem se s hlavou v dlaních začal klepat.
Vypadalo to, jako když rozstřelil sudy s výbušninou. Jak to, že tam je oheň? Až
chvíli, a že ta chvíla byla hrozně dlouhá, po tom, co zbytek startovního pole
po přerušení závodu červenými vlajkami zajel do boxů, televize zabrala pilota
Haasu, jak sedí v medical caru, na první pohled nezraněn. To všem spadl takový
šutr ze srdce, že to po těch strašlivých ohnivých záběrech na zdemolovaný
monopost a svodidla ani snad není možné. Nelze si představit, co prožívala
manželka Marion a tři děti. Naposled jsme chvíle, kdy televize nezabírala místo
vážné nehody, zažili na okruhu v Suzuce v roce 2014, kdy smrtelně havaroval
Jules Bianchi. Vždyť těch plamenů tam bylo hrozně moc, navíc ten obrovský náraz
a doslova projetí svodidly. Jen těžko si domýšlet, co by se dělo, kdyby
svodidla znemožnila Grosjeanovi utéct z plamenů, nebo kdyby samotný pilot byl v
bezvědomí či zraněn natolik, že by samovolně nemohl vůz opustit.
V těch chvílích přestávají být podstatné výsledky,
protože život je a bude tím nejcennějším, o co můžeme přijít. Pak už se na ten
závod člověku ani nechce koukat, protože je poznamenán strašlivou havárií.
„Svatozář“, halo, systém na ochranu hlavy, který byl oficiálně zaveden v sezoně
2018, zcela určitě zachránil Grosjeanovi život. Ze začátku ne úplně vítaná
novinka rozdělovala svět motorsportu, teď v Bahrajnu ale zcela jistě splnila
svůj účel, ochránila hlavu jezdce, a určitě utlumí názory mnoha lidí. Titanová
konstrukce o váze 7 kilo v obrovské rychlosti prorazila svodidla a zůstala
prakticky neporušená. Romain po téměř půl minutě v plamenech dokázal opustit
vůz za asistence posádky medical caru, která na místě byla za 9 vteřin po
nárazu. Byla to doslova hromada trosek, která z monopostu zůstala, přesto byl
pilot sám schopen opustit vůz. Bezpečnost vozu je neuvěřitelná. Popáleniny
rukou a nohou po takové nehodě, to je prostě zázrak, nemůžu to pojmenovat
jinak. Co ten pilot musel prožívat, když se řítil na svodidla, věděl, že to skončí
nehodou, narazil, a ihned se ocitl v plamenech? Naštěstí zůstal jako zázrakem
při vědomí, musel v rychlosti vyjmout volant, odepnout si pásy a najít cestu z
kokpitu. Ve změti trosek, utržených svodidel, silných plamenů, kouře. Co se
dělo s tělem, které v okamžiku zastavilo z dvousetkilometrové rychlosti?
Zkrátka nepředstavitelné. Romain Grosjean se podruhé narodil.
Ale co ta svodidla, jak jimi mohl takto projet?
Bezpečnost ve formuli 1 se neustále zlepšuje, ale vážné nehody dávají další
podněty k tomu, co a jak ještě více zdokonalit. Nehoda Bianchiho ze Suzuky dala
základ systému výše popsanému, tomu, které zcela jistě onu neděli v Bahrajnu
zachránilo život. Bude Romain Grosjean po takové hrůze opět závodit, nebo si
sedne, a zamyslí se, jestli to má po takovém hororu dále zapotřebí? Jestli já
měl trauma ještě pár měsíců po své nehodě v relativně malé rychlosti v osobním
autě, pak na rovinu říkám, že po takové katastrofě, která se udála v Bahrajnu,
bych minimálně přemýšlel, zda se závody neseknout. Ale co je asi rozhodující,
jsou hlavy každého z nás, ale třeba i další okolnosti, rodina, děti, uvědomění,
že se pilot nemusí pořád honit na okruzích, ale může dělat spoustu jiných věcí.
Piloti formule 1 a i další závodníci žijí ve světech, kde nehody zažijí nesčetněkrát,
zatímco obyčejnému smrtelníkovi může psychicky ublížit jeden mnou popisovaný
náraz v nevelké rychlosti. Ale oklepat se z takové šílenosti, jakou si prošel
Romain Grosjean, to chce opravdovou sílu, hlavně psychickou. Docela by mě
zajímaly pocity pilotů, kteří se za volant vracejí po velkých nehodách, co se
jim honí v hlavě, protože se podívali smrti do očí. A za třetí zatáčkou na
okruhu Sakhir ta smrt číhala…
Každopádně, a netvrdím to jen s ohledem na ty
události z Bahrajnu, bychom se měli vždy zamyslet nad tím, co a jak kdy
komentujeme, jak moc chceme na ty piloti jakýmkoliv způsobem a za jakýchkoliv
okolností nadávat, nemít je rádi. Jsou dokonce i tací, kteří někomu přejí
nehodu. Řídit efjedničku je neskutečná věc, vrchol motorsportu, krásné závody,
skoro nadpozemská technologie, přináší úžasné příběhy, ale i příběhy smutné, po
spoustě nehod přišla o život spousta závodníků. Nikdy nebude stoprocentně
bezpečná, i když míra bezpečnosti je dnes na špičkové úrovni. Nikdo neví, co se
kdy stane, může to být nějaká blbá shoda okolností a přijdeme o dalšího pilota,
jako se to teď málem stalo v Bahrajnu. Všichni ti, kteří kdy řídili ty
fantastické monoposty, jsou pro mě hrdinové, chlapi, kteří jezdí na limitu
svých možností, svádí krásné souboje na trati, ale hlavně, v tak vysokých
rychlostech riskují své životy. V dnešním světě zkaženém množstvím a možnostmi
sociálních sítí je hrozně jednoduché komentovat z pohodlí domova různé
události, ale každý by se měl zamyslet nad tím, co chce napsat a někdy hůř, poslat
do světa, kde jeho trapné komentáře vidí tisíce a miliony lidí. Názory beru,
ale názory urážlivého typu nesnáším. Formule 1 je natolik krásný sport, že si
trapné komentáře ani trochu nezaslouží.
Žádné komentáře:
Okomentovat